Chtěla jsem psát o zasněžených barevných balóncích zapomenutých pod trampolínou, o ztraceném ptačím pírku a větrem ošlehané staré třešni, co pod náporem sněhu přišla o další větev. Chtěla jsem psát o zimě nabízející různé tváře, tu přívětivou, když u kamen pozoruju přes okno padající vločky, nebo když s koněm a psem projíždím ztichlou krajinou proměněnou během několika dní ve sněhové království. A tu horší, když kloužu po silnicích směrem k civilizaci. Poetické psaní to mělo být… ale nebude.
Tento týden nám vzal paní Králíkovou, nadčasového hlodavce, do které jsem vkládala naděje, že nikdy nezemře, protože s námi byla více než deset let, což je samo o sobě veliký zázrak. Zůstalo po ní prázdné místo a nová klec, kterou jsem ani nestihla rozbalit. A taky králíček Hop, s nímž přes svůj pokročilý věk každodenně flirtovala přes mříže klece. Hop se přestěhoval z dřevníku do obýváku a smutní. Nechce vylézt z klece, mrkev ho nechává v klidu, jen v noci rozházel bobky, tak přemýšlím, co mi tím chtěl naznačit, pokud tedy králíci vůbec mohou naznačovat. Nevím, jak ho rozveselit. Na králičím webu psali, že králíkovi králíka ničím nenahradím.
V polovině týdne jsem se sněhovými závějemi probila k veterináři naočkovat kotě, které mám v dočasné péči. Přitom jsem se svěřila s podezřením, že má asi blechy. Podezření bylo bohužel potvrzeno. Tož ty blechy má nejen kotě, ale i ostatních pět koček, šeltie a králíček. Náklady na odblešovadla činily přes dva tisíce korun a k tomu mě navíc čeká generální povánoční úklid, praní všeho, co vyprat lze, nekonečné vysávání a vytírání a desinfekce párou. Mám na to tak dva týdny, než přípravky aplikované na zvířatech přestanou fungovat. Já nedostala nic, tak předpokládám, že blechy zajímat nebudu. Jen mě pořád samozřejmě něco svědí, což bude stavem mojí přecitlivělé mysli.
A jako každým rokem, když si krajina obleče bílý kabát a sluníčko se začne odrážet od sněhové pokrývky, dostal koník měsíční slepotu. Atropin mám doma pro jistotu pořád, ale kapání do koňského oka není moje doména. Vyplácám tak o polovinu kapek více, než když kape dcera, která měla být veterinářka a né účetní. Při minulém ataku bylo třeba kapat každou hodinu celou noc. Vzpomínám, jak jsem se nad ránem ploužila do kopce ke stájím, který byl čím dál tím příkřejší.
Přesto přese všecko se dějí i dobré věci. Procházky s odblešenou šeltií po zasněžených loukách, kdy se jí tlapky boří do sněhu a ona se buď plouhá, nebo pohybuje přískoky, jakoby se proměnila na malou chvilku v lasičku. Focení psí a koňské smečky. Sáňkování s vnučkou. Naložené zelí s mrkví a cibulí bez příznaků plísně. A taky kvásek na chleba, co vzešel. A pozvání na oběd k mamince. A předání kotěcí radosti tam, kde mají prázdné místo, co je potřeba zaplnit… I když to poslední chutná po smutku. Protože je těžké se donekonečna smiřovat s tím, že každá radost skrývá bolest a pomíjivost a v každé bolesti lze naopak najít radost a naději. To druhé někdy téměř nejde a to první si většinou nechcu připustit.
Možná, až se mi za týden zase rozběhnou prsty po klávesnici, tak vznikne úplně jiný text. Poetický, plný přirovnání a nevtíravého moudra. Text, co se bude psát sám od sebe. O zasněžených barevných balóncích zapomenutých pod trampolínou, o ztraceném ptačím pírku a větrem ošlehané staré třešni, co pod náporem sněhu přišla o další větev…