Příběh opravdové Virózy

Příběh opravdové Virózy

Na seznamu hostů nebyla. Ze stejného důvodu nemohla ani očekávat slavnostní přivítání. Na chvilku předstírám, že ji ani nemám. A hned začnu přemýšlet, jak to tedy je. Mám virózu, anebo ona má mě, anebo se máme navzájem, jako náhodní pocestní, co spolu z nějakého neuchopitelného důvodu stráví pár společných dní? Tedy doufám, že pár! Jenže

Buddha's meditation

Tento způsob přivolání zdá se mi poněkud nešťastným…

Češi nemají moc fantazie, řekl mi jednou jeden Němec, „totálně nasazený“ po revoluci do Čech.  Poznat je to prý především u psích jmen. Že se tady každej druhej jmenuje Pocem. Tento způsob přivolání taky často používám, ale mám i spoustu jiných, alternativních, jako třeba zcela nenápadité   Chelsea, Chelsea, Chelsea, nebo deme, deme, deme, deme,

Slepičí blues

Blues je dvanáct taktů, který vždycky spočítám, zpívá Petr Kalandra. Slepičí blues je ale mnohem složitější. Skládá se totiž každý večer, znovu a znovu, a když počet taktů neodpovídá, tak něčeho ubylo… Slepičky jsou vynesené. To znamená, že svou roli v drůbežářském průmyslu dohrály dosažením určitého věku a skutečností, že začaly přepeřovat, v důsledku čehož

Nejlíp si to udělám sama…

Nebo tak nějak se jmenoval pořad, co jsem omylem pustila nedávno dopoledne. Pojednával o dokonalé ženské bytosti, která bydlí v rodinném domku uprostřed zahrady a je neskutečně kreativní. Viděla jsem jen kousek, ale i ten stačil, aby prohloubil mou depresi, vyvolanou opakujícím se pocitem, že tohle nikdy fakt nedám. Pořad jsem začala sledovat v okamžiku,

Drobnými krůčky vpřed, aneb předčasný jarní monolog

Kde se vzalo, tu se vzalo. Domluvilo ptákům, aby začali křičet v jiných tóninách, koním, aby přelínali a Kocourovi, aby se po několika měsících pobytu u rozžhavených kamen dožadoval pobytu venku. A pak už šlo všechno samo. Slepice se rozběhly po pozemku, přelítly plot a zřídily si přechodné místo pobytu na hnoji. Šeltie, která křičí

Může lektorka jógy sestrojit Dron?

Ležím se zavřenýma očima v poloze, jejíž název si jako obvykle nepamatuju. Najednou ucítím na svých nártech dotyk zpocených bosých nohou. Bezmocně čekám, až tlak povolí. Konečně! Jenže po chvíli jedna z těch stejných nohou začne špičkou kopat zlehka do mého kotníku, zřejmě abych dosáhla dokonalejší pozice.  Nejraději bych začala ječet a následně odešla. Neudělám

Nikdy nikam bez Bedřicha…

Téměř si nepamatuji, jak dlouho se vedle něho probouzím. Snad odjakživa. Všechno je v pohybu, jen on jakoby nestárnul. Šedá barva si zachovává odstín, oči se dívají na svět stejně zvědavě. Má skoro pořád dobrou náladu, je vstřícný a nenáročný. Můj spolehlivý přítel na cestách, moje opora a jistota v nepřehledných situacích, můj Bedřich. Cestování

Upeč třeba chleba, postav třeba zeď…

Jsem obětí příběhů. Příběhů o ženské dokonalosti. Útočí zevnitř vyprávěné hlasem babiček, které dokázaly mimo jiného i skákat přes plot pro pírko, útočí zvenku, feminismus ani gender nemají šanci, není se kam schovat. A navíc tomu nahrává ďábel jménem Internet a jeho věrná kamarádka “Tante Google” odkazy na články, které se tváří jako ze života,

Nejlepší na depresi je pohyb!

O depresi u mě nemůže být ani řeč. Já depresi nemám, spíše má ona mě. Představuji si ji jako stárnoucí ženu, co zapomněla jít k holiči. Tvář bez makeupu, prošedivělé vlasy stažené do gumičky a na nohou ošlapané boty. Deprese je dnes na koni. Nastává čas její vlády. Přemýšlím, jak se bránit, a vymyslím, aby

%d bloggers Líbí se: