Není. Téměř nikdy mně není teplo. Snad jen s výjimkou extrémně horkých letních dní. Jinak se většinou potýkám s pocitem chladu. Dokladem může být zážitek z raného dětství, moje první vědomá vzpomínka v souvislosti s chladem. Přicházím do kuchyně, jejímž centrem jsou do červena rozžhavená kamna. V touze po rychlém zahřátí se o ně zády plnou vahou opřu. Následně si pamatuju neskutečný zápach a hysterické hlasy rodičů. Křičí na mě, že jsem si totálně spálila novou prošívanou zimní bundu. Dodnes si pamatuju její tmavě modrou barvu a zklamání rodičů, jak hloupou dceru jim nebe seslalo. Proto si myslím, že bych konverzaci s dědou Mrázem vedla ve stejném duchu jako Marfuša, a tudíž bych tedy podobně dopadla.
Člověk městský prvoplánové starosti se zimou nemívá. Neznamená to, že by je snad vůbec neměl, ale jsou to starosti jiného typu. Nemusí shánět dřevo, musí si jen nachystat značný objem peněz na energie. Když se člověk městský přestěhuje na vesnici, není z něho automaticky vesničan. Je z něj jednou provždy naplavenina. Naplavenina se vyznačuje tím, že nemá nikdy dost dřeva na zimu. Vím, o čem píšu, protože se do této skupiny řadím. Ze začátku jsem se notně podivovala, proč si vesničané hyzdí zahrádky kolem svých domů nechutnými hromadami dřeva. První zimu na vesnici jsem to pochopila částečně a v těch dalších následujících mi to docvaklo. Vesničané jsou předvídaví. Zásobují se dřevem na mnoho let dopředu. Někteří i na několik generací dopředu.
Moje logistika zásobování dřevem se lety moc nezlepšuje. Jsem jako silničáři, zima mě vždycky tak trošku překvapí. Někdy propadnu iluzi, že jsem se tentokráte dobře předzásobila, postupující mrazy tuto iluzi nelítostně rozptýlí. Chovám se pak docela nepředvídatelně. Navzdory teplotám hluboko pod nulou vybíhám ven v krátkém tričku a sbírám kolem domu kousky klacíků, které mně na začátku topné sezony připadaly neatraktivní.
Také dřevěný odpad, co vznikl v rámci stavby začíná být zajímavý. Nicméně s přípravou dřeva, která povětšinou probíhá v časové tísni (je mi zima, je mi zima), bývají spojeny jiné zážitky. No, nejsou to zážitky jako spíše série různých menších úrazů. Mít třísku je normální, horší je, když se při sekání starých latí vznese oddělená část do vzduchu a při pohybu zpátky k zemi jen o nepatrný kousek mine moji hlavu (součástí latí bývá i sbírka starých hřebíků, které se tváří, že jsou s latí nerozlučně spojeny a které se odděluji až v procesu spalování, protože jim už nic jiného nezbývá).
Samostatnou kapitolu tvoří proces rozdělávání ohně. Kopčem a Veverčák, hrdinové z Lovců mamutů a jejich schopnost rozdělat oheň za pomoci dvou suchých dřívek jsou nedostupným snem. Ani pazourek by mě nezachránil. Všechny hochy od Bobří řeky naučil rozdělávat oheň Tapin. Mě to bohužel nenaučil nikdo a navíc, v mém životě bývají dny, kdy nehoří ani PePo. Upachtěná a ušpiněná pak sedávám před kamny a snažím se čarovat, aby nevyhasla.
Oheň je dobrý sluha, ale zlý pán. To když zapálená briketa nevyžádaně opustí topeniště a zvědavě se kutálí po kuchyni. Nebo stačí jen rozžhavený popel. Takže vedle třísek, bodných ran a odřených prstů tady máme ještě spáleniny. Ne, že bych sahala na hořící polena, stačí jen sáhnout na kovovou kličku u kamen a výsledek je zajištěn. Nebo si pomoct mokrou utěrkou… nebo prostě jen zapomenout, že se kamna fakt rozhořela.
Topení je o trpělivosti. Jednou, když jsem narvala kamnům do tlamy obzvláště velké poleno, tak nešla zavřít dvířka. Vzpomněla jsem si, že co nejde silou, jde ještě větší silou a bylo to. Sklo dvířek prasklo a jak jsem topila dál, tak se celé vysypalo. Takže jsem měla místo kamen něco jako krb. Oprava stála kolem tisícovky, pokud odhlídnu od toho, že jsem ušpinila od sazí sebe a kufr auta. A další sezónu udělala to stejné dcera, která byla netrpělivá a narvala do kamen opět nadrozměrné poleno a zavřela. Zase bylo vymalováno.
Jako intelektuál na vesnici se člověk stává navíc obětí své nevědomosti a vypočítavých vesničanů. Takže jeden rok Vám prodají jako palivové dřevo takové, co je mokré a mělo tak dva roky ležet. Nebo Vám dřevěné brikety v rámci dodávky až do domu vysypou na zem, protože se jim nechce převážet i stapler. Co na tom, že se každý třetí balík roztrhne, brikety vypadnou na zem a některé se rozpadnou. Drvoštěp, v pořadí asi pátý, kterého jsme objednali, konečně přišel a když jsem ho v lese navštívila, tak vždycky svačil… jediný dodavatel dřeva, co působil solidně, mi dovezl dříví na podpal. Jenže namísto kousků dřeva vzniklých při zpracování dřevěných podlah ležela před domem hromada šitu, sestávající se z latí různých velkostí, z překližky s povrchovou úpravou, z kusů lepidla smíchaného s odpadky. O téhle nechutné směsici tvrdil, že se dá nabírat kbelíkem (to bych věru chtěla vidět) a že ta mořidla jsou ekologická. Potom mi nabídl slevu, a potom navždy zmizel.
Moje současné vzpomínání podbarvuje zvuk motorové pily. Snaživý soused připravuje dřevo pro další generace, protože to množství, co má, nemůže spotřebovat, ani kdyby topil celoročně. Myslím si ale, že by mi neprodal ani třísku. Pomalu se začíná stmívat. Osamělého poníka, co se dneska procházel v opuštěné zahradě o tři ploty dále, už taky není vidět. Slunce se proměnilo v červenou čáru nad obzorem, ptáci opustili krmítka a odletěli hledat vhodná útočiště ke spánku. Krajina posedlá tmou cosi šeptá sama sobě a loučí se s posledními záblesky červánků, které se v ní po chvíli pomalu rozplynou. Zvuk pily však nic neoblomí. Bude se zde rozléhat pozdě do noci, ve všedních dnech i o víkendech. Když je zima, neplatí žádná pravidla…