Tento čtvrtek slavila svátek poezie. No, každý den je svým způsobem její svátek, jen včera jí čítárna filozofické fakulty MU v Brně nabídla oficiální prostor. Nebylo to moje první autorské čtení, ale přesto mě skutečnost, že budu části svojí duše předkládat jako na stříbrném podnose většímu počtu lidí, naplňovala nejistotou. Naštěstí, jak se v průběhu celé této literární akce ukázalo, bylo nás tam takových víc.
Nechci rozebírat verše mých básnivých kolegů, ani je hodnotit. Vždyť bych tím rozložila a následně zničila jejich obsahy, stejně jako kdybych chtěla krásu motýlích křídel podrobit vědeckému zkoumání pod mikroskopem. Krása slova se jim totiž v mnohém podobá. Mihne se kolem nás, mění barvy podle intenzity slunečního svitu, a pak zase zmizí, aby se objevila někde jinde, někdy jindy, pokud máme tu schopnost ji zachytit.
Vnímala jsem rytmus řetězců slov ostatních básnířek a básníků, chvílemi jsem se v nich ztrácela, částečně ochromená strachem z toho, jak budu zajisté nepřirozená, ztrnulá a marná. Tento pocit vyvěral mimo jiného i z dávného hodnocení jednoho divadelního režiséra, který mi po mém čtení řekl, že mám afektovaný projev a že bych měla víc číst Emily Dickinson, než napíšu něco dalšího. Hmm, zabralo to, tenkrát jsem zavřela básničky do šuplíku a žádné další jsem nepsala. Emily, která v tom byla, uznávám, fakt nevinně, zapadla v knihovně prachem.
Včera jsem ale byla obklopena a podporována svými přáteli a navíc se událo ještě i něco jiného, úplně neočekávaného. Něco, co vrátilo moje myšlenky zcela do dimenze tady a teď. Stalo se to asi takhle: básník, který vystupoval těsně přede mnou odložil nabízený mikrofon a začal číst. A jak by řekl Hrabal, neskutečné se stalo skutkem. Jakoby náhle zafoukal jiný vítr z krajiny jménem Fantazie, jakoby se otevřely dveře do Tajemství, jakoby mi do sklenice někdo nalil správně nachlazený Sauvignon Blanc, víno, ve kterém tančí všechny chutě ve vyvážené harmonii.
Bylo to více než dobré, bylo to autentické a osvobozující. A když jsem pak přišla na řadu já, nechala jsem vzpruzenou trému dole v hledišti. Stála jsem tam a četla, také bez mikrofonu, splynula jsem s rytmem vlastních slov a nechala vnitřní pochybovačné hlasy omílat jejich věčná moudra. Můžou si mluvit, co chtějí, ale nezastaví mě.
Na závěr večera se otevřela možnost i pro kolemjdoucí, aby přednesli svoje verše. Byli rozechvělí i odvážní zároveň. Odcházela jsem zasažená skutečností, že každý z nás se potýká s věčnými démony lidské mysli, s démony co se pasou na našem strachu z bolesti, opuštění a pomíjivosti. Jestli nám ale něco může pomáhat, tak je to pocit, že nejsme sami, že jsme obklopeni ostatními, co čelí stejným temným obsahům. Nejsme ostrovy a všechno, co se děje kolem, jakoby se nám i dělo…
VIVA LA POESIA