Po letech nepravidelného života na volné noze, života plného nejistot a cestování z místa na místo, jsem si připadala unavená a vyhořelá. A byl to Strach, ten starý našeptávač, co mě dostal tam, kde jsem… Namluvil mi totiž, že můj minulý pokus oprášit archetyp učitele na základní škole za doby covidu nebude mít pranic společného s učením na střední soukromé škole. Studenti jsou přece starší a když si za výuku platí, tak budou i motivovaní. A hlavně jim mám po profesní stránce co nabídnout. Ne nadarmo jsem přece strávila podstatnou část své kariéry překládáním, tlumočením a firemní výukou! Havran mojí mysli mi marně připomíná „NEVER MORE“, které jsem si jako mantru opakovala po minulém pokusu o roli pedagoga. Dělám, že neslyším.
Mám za sebou první hodinu. Chci jít domů. Většinu času trávím korekcí chování studentů, aby nečuměli do mobilních telefonů, aby nejedli a nevykřikovali. Další hodina v jiné třídě je etuda se stejným motivem. Nohy na stole, na zemi tvoří pohozené odpadky zajímavé artefakty, na lavicích zbytky jídla. Většinu energie sebere nekonečné napomínání. Řeším, zda si může student dolízat lízátko (nemůže), nebo zda může jít na záchod (může, ale bez mobilu).
Mám za sebou třetí hodinu. Chci jít domů. Nejsem Michelle Pfeiffer, takže s těmi nejistými dušemi v polodospělých tělech žádný kontakt navázat neumím. Obtloustlý student vchází do třídy a ukusuje z obří bagety. Požádám ho, aby ji schoval, že v mých hodinách jíst nebude. Začne křičet, kam si teda tu bagetu má strčit. Ovšemže mě napadne jedno velmi vhodné místo, kam by se ta bageta strčit rozhodně dala, ale moudře mlčím. Důrazně mu zopakuji, že teď prostě jíst nebude. Křičí dál, tak mu pouze oznámím, že dostane poznámku. A on mi odsekne, že je mu to jedno… Myslím, že mi stoupl krevní tlak.
Samozřejmě jsou někteří milí a vnímaví mladí lidé. Jen jich je málo a hlavně hlas smečky je rychle a bezezbytku umlčí. Zmatení jako mladí vlci, kterým chybí alfa samec. Moc dobře vnímám, že já tuhle roli převzít nemůžu, že mě ta syrová a neřízená jangová energie sejme v okamžiku, kdy trochu poleví moje pozornost. Hluk najednou přesáhne hranici tolerance, na všechno padne mlha beznaděje a já stojím v epicentru nějakého podivného víru utkaného z nezájmu, agrese a její sestry strachu. Mluvím hlasem, který nikdo neslyší. Je mi špatně. Chci jít domů…
Přestávky, které uplynou snad dříve, než začaly, trávím snahou oživit si školní outlook. Už týden neúspěšně, i přes zásah IT specialisty. Přiznávám se, mě tahle skutečnost nechává klidnou. Vnitřní Velký Inkvizitor v mezičase poučuje, že bych zde měla zůstat minimálně do konce roku a možná i déle. Bezmocně mu naslouchám. Mám ranní depresi, dopolední depresi, odpolední depresi a večerní depresi. Nečtu. Nic nového se neučím. Nevařím. Jím kupované pečivo ze zmrazeného polotovaru. Odpoledne spím. Večer jdu do postele kolem deváté. Ve škole se mi při cestě domů podaří dojít až do sklepa, kde samozřejmě žádný východ není. Nebo hledám učebnu v druhém patře, když se nacházím zjevně v patře prvním. Ráno si nikdy nejsem jistá, zda vystupuji na správné zastávce. Freud by jen potáhl ze svého doutníku a bylo by mu vše jasné. Chybné výkony!
Až najednou přichází téměř buddhistický vhled. Proč se k sobě takhle chovám? Proč bych nemohla jít domů? Protože by to byl návrat do nejistoty? Do světa nepředvídatelných možností i nemožností? Havran se vrací na scénu. Spokojeně přešlápne a začne si čistit peří. Vždyť jsem přece říkal, že máš možnost volby. Pokývnu souhlasně hlavou a lehce ho pohladím po zádech. Vstanu a jdu na louky se psem. V ledničce čeká kvásek na chleba a na stole knížka, co bych ráda přeložila. Jsem doma…
Co dobrého jsem za sebou nechala, ptám se. Jedno neočekávané obětí ukrajinské studentky, které jsem darovala stručnou německou gramatiku, protože jsem v jejích očích zahlédla opravdový zájem? Může být? Fakt nevím. Lepší než nic, řekla bych.
O několik dní později řeším telefonát z jiné školy, kam jsem se také hlásila o práci. Jestli mám ještě zájem o místo učitelky češtiny. Nadechnu se a vydechnu. Slíbím, že se ozvu. A pak zavolám. Že po nedávné zkušenosti ve školství už zájem nemám. Empatický hlas na druhé straně mi odpovídá, když učení není můj šálek kávy, že je moc dobré rozhodnutí tuhle práci nedělat. Navíc mi popřeje hodně štěstí v mém dalším snažení. Poděkuju. Zavěsím. Nevím, kam se stáčí moje cesta, ale vím, kam určitě nepovede…