Tentokrát za to nemůžu. Fakt jsem v tom nevině. Přesto do mé domácnosti přibyl podivný opeřenec. Vyhradila jsem mu technickou místnost, po několika dnech zakoupila šedočerné linoleum na podlahu z bílých dlaždiček, protože slepičince se z kartonu prostě bezezbytku odstranit nedají. Stejně převládá pocit, že každý nově příchozí musí nabýt dojmu, že nevstupuje do lidského příbytku, ale do prostoru vyhrazeného pro průmyslový výkrm drůbeže.
Začnu svůj příběh vyprávět od konce. Podivnou hrou osudu jsem skončila v jakémsi divném světě, kde mě na noc strkají do bedny od banánů s pilinami, protože mají strach, že jim jinak všechno ve svém dosahu prostě poseru. Dovolte mi, abych se představila. Jsem brojler a přežila jsem svou plánovanou smrt. No, já jsem ji nenaplánovala, ta byla jasná už od začátku. 48 dní a konec. Za tu dobu se z jatečního kuřete (ano, i tak mi můžete říkat) stane produkt vážící 1,5 kg, produkt, který je určen k porážce. Téměř do posledního okamžiku mého pobytu ve výkrmně nic nenasvědčovalo tomu, že by v mém případě měla být udělena nějaká výjimka, něco jako doložka nejvyšších výhod. Ale…
Když jsem si přečetla dceřinu zprávu, že chytila kuře, co zmateně pobíhalo po silnici a že ho veze domů, vzalo mě to za srdce. Celý ten příběh mě od začátku naplňoval dojetím, empatií a smutkem. Kuře s největší pravděpodobností vypadlo z nákladního auta, co ho vezlo na jatka. Asi dva týdny bydlelo u dcery, potom jsem nabídla, že si ho vezmu k sobě, že na něj budu mít více času, že ho budu pouštět ven a na jaře se zabydlí na zahradě. I kurníček jsem mu zakoupila. Říkala jsem si, že do jara chybí jen kousek, že to bude hezké, zachránit kuře s takovým pohnutým osudem…
Mám průjem. Ale může za to ona. Ta, co nosí růžové papuče, které mi něco připomínají. Abych si vzpomněla, zkouším si do nich při každé možné příležitosti klovnout, ale jí se to nelíbí. Dokonce na mě šplíchá vodou z nádoby na zvlhčování květin. Jsem snad nějaká kytka? Jsem přece slepice, ne? Ale zpět k tomu vyměšování. Místo toho, abych dostala pouze směs pro nosnice, tak mi do ní přimíchala mrkev, následující den i nastrouhané zelí a teď se diví, že. Zaslechla jsem, že volala i veterináři. Ráno mi pak přistála v misce vařená rýže. Ale ne na dlouho. Sežral mi ji pes, víte. Zlobila se notně, ale pak mi přinesla novou. Vypadá to, že se jen tak nevzdá…
Na uklízení po zvířatech jsem zvyklá. Stupnice akceptovatelnosti exkrementů u mě vypadá asi takhle: koně, králíci, ovce, kozy, psi, kočky. Nyní ale první místo obsadily slepice. Normálně se slepičince sbírat nemusí, ale v této mimořádné a přechodné situaci mi prostě nic jiného nezbývá. Horší hovna neznám. Koupila jsem si rukavice, desinfekční prostředek a přemýšlím, že si nasadím i covidovou roušku. Téměř jsem spotřebovala JUMBO kuchyňské utěrky. Zoufale začínám čekat na jaro.
Jsem tady čtvrtý den. Dneska ráno mě vypustila jen na hodinu, a pak mě zase zavřela. Podivná věc, do které nastrkala jakési prádlo, za mnou už přes hodinu vydává děsivé zvuky. Říkala něco, jakože musí vyprat. V mističce mám jen rýži. Achjojo. Se žrádlem je to tady značně horší než v drůbežárně. Tam bylo téměř pořád světlo a plné misky. Někdy si vzpomenu na zápach, stísněný prostor a zobání mých anonymních bratrů a sester, kteří už někde zabalení v igelitu čekají, až si je někdo koupí a připraví si z nich dietní jídlo. Ve srovnání s nimi se mám fajn. Ona něco mele o jakémsi jaru, že to teprve uvidím, jak je na světě krásně.
Každý den se budím s lehkou příchutí hořkosti na patře Přemýšlím nad tím, jak se vlastně takové „maso“ dostane až na náš stůl. Před několika lety jsem přečetla Dilema všežravce a od té doby maso téměř nejím. Na kuřecí mě zřejmě přešla chuť úplně. Když míjím auta převážející zvířata na jatka, dělá se mi zle. Stejně ale z tohohle řetězce nejde úplně vystoupit. Pes i kočky budou nadále žrát granule, které jsou z masa (tedy aspoň doufám, když to mají ve složení napsáno), některé boty, co nosím, jsou vyrobeny z hovězí kůže, a tak by se dalo pokračovat dál a dál. Ta slepice ve mně probouzí soucit, výčitky, ale také podráždění a agresi, to když sbírám aniužnevímkolikátý slepičinec, nebo když se bráním jejím zvědavým klovancům.
Ta věc za mnou přestala vydávat zvuky, za chvilku se otevřou dveře a já snad budu moct na chvilku ven. Nejsem vůbec zvyklá moc chodit a pořád se divím, co je na světě místa. Začínám se taky těšit na jaro. Chvilku jsem už venku byla, to Vám je vůní a zvuků. Země docela studila, tak jsem se přemístila na terasu a našla na zemi zbytky, co vyhodily sýkorky z krmítka. Pak mě ale zase vzala a strčila do kumbálu. Někdy poznám, že se i zlobí. Zvyšuje hlas a vyhrožuje mi nějakou liškou, co na mě venku zajisté číhá. Nevím, co je to liška, tak jsem v klidu. Taky mi domlouvá, že musím zhubnout. Proto mám v mističce míň žrádla, než jsem zvyklá. Vyčetla, že když budu furt žrát, tak se prostě neunesu, přestože mám na pohled silné nohy, nejsou dimenzovány na dlouhý život, což je v mém případě každý den nad rámec těch čtyřiceti osmi.
Doprala pračka, tak jdu opatrně otevřít dveře do provizorní slepičárny a nakrmím ji znovu. Pračku, slepici teda ne. Pokud bude žrát a žrát, tak umře buď na infarkt nebo se nezvedne a její osud tím bude zpečetěn. Den po dni se mi rozplývá iluze z roztomilého kuřete, které mi bude z vděčnosti zobat z dlaně semínka vyloupané slunečnice. Zpátky na zem. Mám před sebou nejméně dva měsíce uklízení slepičích hoven, hraní únikové hry na téma, kdo uteče, toho neklovnu, nakupování papírových utěrek a přemýšlení o tom, co jím. Z knihy amerického novináře, Michaela Pollana, kterou jsem zmiňovala, vyplynulo v souvislosti s potravinovým řetězcem řešení, se kterým se můžu ztotožnit. Pokud vím, jak se ze zvířaty zachází, jak se krmí, jakým způsobem se poráží a s tímto vědomím si vyberu konzumaci masa, anebo opak, je to v pořádku. Horší je iluze, která se vyhýbá pohledu na realitu a ve svých představách si pohrává s myšlenkou, že se maso snese v úhledných balíčcích z nějaké zvláštní krajiny, kde není ani bolest, ani utrpení, ani nedůstojné podmínky.
Začala jsem snášet vajíčka. Samotnou mě to notně překvapilo, mou pěstounku ale taky. Je nadšená a pořád mě chválí. Nevzpomínám si, že bych v hale snášela. Dneska za mnou přišla s přednáškou, že mými předky byli dinosauři. Nedokážu si pod pojmem dinosaurus představit nic konkrétního, tak to ani nekomentuju. Občas chodím ven, slovo jaro se v jejím slovníku opakuje téměř pořád. Když se tedy těší ona, těším se i já.
Na konci února jsem přikoupila dvě mladé nosnice. Tedy budoucí nosnice, protože zatím teda nenesou. Začlenění do hejna (tvořeného jedinou jateční slepicí) proběhlo téměř v pořádku. Mladé jsou vyděšené ze všech těch změn a také z té velké bílé koule, co se jim trochu podobá. Šeltie po opeřencích pokukuje. Ovečky by se chtěly kamarádit, ale mají zatím smůlu. Všechno má svůj čas.
Už nebydlím v kumbálu, ale jsem pořád venku! A je nás tady víc, přibyly dvě malé slepičky, které by fakt potřebovaly pořádně dokrmit, aby mě dohnaly. Jen tak pro pořádek jsem do nich klovla, ale ony se nebránily a mě to přestalo tudíž bavit. V noci spí na bidýlku. Já z technických důvodů dřepim na zemi. Předně bych se na ta bidla ani nevyšplhala, a také mám strach o jejich nosnost. A také nemusím mít všechno. Možná by Vás zajímalo, zda vzpomínám na své hejno. Zklamu Vás. Není na co vzpomínat, bylo nás tolik, že si nikoho ani nepamatuju, a tak ani vzpomínat není na co. Jsem teda něco jako zenová slepice. Tady a teď a hotovo.
Z jara se stalo léto. Slepičky snáší už všechny, zavládl klid a mír. Ovce někdy mohou do slepičího výběhu. Interakce jsou někdy veselé, když se ovce snaží vyzvat slepice k trkání, jakoby nerozlišovaly rozdíly mezi odlišnými druhy. Jenže klid je narušen. Můžu za to já, protože jsem si vzala od dcery zuboženou slepici k sobě do slepičí „ozdravovny“. Má do krve odřená záda, protože byla nejoblíbenější kohoutovou konkubínou. A aby toho nebylo dost, kulhá. Bydlí odděleně od mého hejna. Po měsíci ji zkouším přidat k ostatním, protože kvůli ní nemůžu večer ani do kina (přespává v přepravce pro psa). A máme problém. Mladé slepice dospěly a hendikepovanou slepici klovou. Zvláště pak jedna z nich, přišpendlí příchozího vetřelce zvláštním chvatem k zemi a drží a drží. Oddělím na dva dny agresorku, ale moc to nepomáhá.
Vůbec nechápu, proč přinesla tu divnou slepici se šrámy na zádech a kulhavou nohou. Nejenže je ještě hubenější než moje černé družky, ale navíc se vůbec nebrání a nechá si všechno líbit. Tak jsem si do ní zkoušela taky klovnout. Mezi náma, můj zobák, to je pěkná síla. Ale přestavilo mě to bavit. Ještě jsem Vám neřekla, že mám jméno! Říká mi Esmeraldo, Esmo, nebo Esmičko i. Líbí se mi to. Ty dvě černé jsou Martina a Eliška. Ta opelichaná jméno nemá.
Vzdávám se a objednávám zvláštní kurníček pro problémovou slepičku. Jenže, když je kurníček sestaven, je shledán pro kury zcela nevhodný. Sice v popisu psali kurník nebo králikárna, ale vylezla z toho jednoznačně pouze a jedině králíkárna. Slepice by to takových schodů nevylezla ani náhodou a do otvorem do prostoru na spaní by se také protáhla stěží. Jediné štěstí, že mám králička Hopa, který tímto získal letní byt. Ale ani on se zatím do ložnicových prostor nevypravil a čumí pořád dole. Občas si ukousne stéblo trávy. Radost podle mě vypadá jinak. Když recykluji krabici všimnu si velkého nápisu KANNINCHENHAUS :). Není jiné cesty, slepice se musí stát součástí hejna!
Zase je tady. Už s náma spí třetí noc a nevypadá to, že by se odstěhovala. Od Marty a zvláště pak od Elišky dostává občas pěknou sodu, ale na věci to nic nemění. My, slepice, co se spolu kamarádíme, chodíme pořád spolu a ona se tady solitérně popelí. Dvounohá nám chodí při každém útoku domlouvat a snaží se nás srovnat, začínám si o ní myslet, že je fakt naivní. Navíc ji dneska hendikepovaná napadla! Rozklovla vajíčko, co držela v ruce a nakonec ji do té ruky docela nevybíravě klofla. Asi tím ztratila nějaké významné body v soutěži o nejsympatičtější slepici a navíc stržila i notně nadávek. Konečně se vrátím na výsluní já, Esma, slepice jateční. Kokokodák :). Včera jsem měla totiž namále i já, protože naše chovatelka uklouzla docela významně na mém slepičinci (je jednoznačně identifikovatelný i bez rozboru DNA) a málem nám tady upadla. Přežila jsem skoro o šest měsíců svůj konec, nevím co bude zítra, vnímám jen to, co je dnes. Nevadí mi, když prší, když fouká, anebo je vedro. Mám standardní proživotní náladu. Každý den je dar. Tak mi jich prosím popřejte co nejvíce…