Na šňůře visí tričko. Visí trochu odevzdaně – co mu ostatně zbývá jiného? Představuje symbol mého dalšího pokusu o zaměstnání v kultuře. A přitom to všechno začalo tak hezky… Neskutečně krásným rokem ve vile Tugendhat, jejíž monumentální a na místní černopolní poměry lehce předimenzovaná funkcionalistická krása představovala, a dodnes představuje, období, na které se hodně dobře vzpomíná. Ovšemže to nebyla jen stavba jako taková, ale i duch tvořivé spolupráce, který mezi námi jednoznačně převládal. Sice ozvláštněný občasnými roztodivnými výměnami názorů, které nebyly pravda vždy jen kulturního rázu, na jejichž konci ale opět panoval klid a mír.
Následující pokusy byly zřejmě od samého začátku odsouzeny k neúspěchu, ale bylo nutné je učinit, aby se pohár poznání beze zbytku naplnil. Čas strávený ve společnosti Dušana Sama Jurkoviče nabídl odlišnou poetiku, tentokrát spjatou s obdobím secese. Ornament a dekor, motivy pávů a květin, genius loci ovlivněný hlubokomyslnými rozhovory významných představitelů tehdejšího brněnského kulturního života, Merhautem počínaje a bratry Mrštíkovi a Úprkovými konče – to vše zasazené do mých osobních vzpomínek z dob mládí trávených na Rosničce. Nicméně po měsíci bylo jasné, že tato práce mě není schopna uživit, ani částečně…
Svůj pokus o zařazení se do stavu kantorského jsem zmínila jinde, tak ho taktně přeskočím.
Přes funkcionalismus a secesi ke gotice? A proč ne? V kulturní památce poblíž mého domova hledali průvodce a pokladní se znalostí cizích jazyků a zkušenostmi. Práce jako stvořená pro mě. Jedině podivná atmosféra na mém „budoucím“ pracovišti trochu odrazovala. Stávající průvodkyně si mě prohlížely, jako bych měla přinejmenším lepru. Nedala jsem se odradit, nastudovala jsem si historii cisterciáckého řádu, shlédla pár zajímavých videí a udělala si pořádek ve středověkých dějinách. Z výběrového řízení jsem odcházela s pocitem, že to dopadlo dobře. Jako bonus jsem dostala nabídku zúčastnit se zdarma prohlídky kostela. Paní průvodkyně pojala výklad jako příležitost k vlastní psychoterapii. Sdělila nám, mimo jiného, že nemůže dělat jinou práci než tuto, že neumí hrát na varhany a že by ráda studovala staré prameny, aby mohla prohlídky obohatit, ale nemá k nim přístup. O královně zakladatelce a architektonických krásách této mimořádné stavby jsem se tudíž moc nedozvěděla. Zkrátím to – nevzali mě, ale bylo jim to líto. Asi po dvou týdnech totéž místo nabízeli znovu. Bez komentáře…
Tričko bude téměř suché. Musela jsem ho přeprat, protože ho zítra, společně se jmenovkou, budu vracet. Moje pracovní nasazení v pozdně gotickém trojlodním kostele, jehož patronem je světec s atributem mušle, trvalo celé čtyři hodiny. Během této relativně krátké doby jsem pochopila, že nejsem schopná stát v „uniformě“ s vysílačkou, terminálem na provádění plateb a tabletem u vchodu do věže a skenovat vstupenky. Komentované prohlídky prý časem také budou, ale místa průvodců jsou už dávno obsazená. Přestože by se kostel mohl zdát jako nejlepší místo pro čekání na zázrak, já tady na něj čekat nebudu… Odcházím, zatímco kněží honí dva holuby, ptáky uličníky, zdroj nákazy a záhuby, kteří se dovnitř dostali nejspíš stavebními otvory. Ještě se zeptám zpovědníka, který čeká na nějaké hříšníky, co s nimi bude (s holuby samozřejmě, ne s hříšníky) – zda zavolají nějakou odchytovou službu. Dívá se na mě jako na zjevení. V kostele v Olomouci, kde působil předtím, holuby stříleli, informuje mě. Připomínám mu Františka z Assisi a lásku Boží, ale mluvím zřejmě jazykem jiného kmene. A tak se prostě sbalím a jdu.
Zaplaví mě únava. Tolik snahy a energie – a jaký výsledek? Kamarádka mi řekla, že lidé nad čtyřicet, kteří se ucházejí o práci, jsou podezřelí… Tož podle těchto kritérií jsem podezřelá už notně dlouho. Zkoumám škálu svých pocitů. Je mi smutno, jsem naštvaná, nebo znechucená? A, B i C je správně. Moje překladatelská profese se pomalu stává minulostí, průvodcování mi není souzeno, do Lidlu nebo do Alberta pracovat nepůjdu.
Důchod? Při zvuku toho slova mě zaplaví strach a vzpomínka na píseň Já jsem Tvé stáří, pozvi mě dál. Jenže i když ho nepozvu, stejně vstoupí. Rozkopne dveře a dovnitř nafouká spadané listí a chlad blížící se zimy. Co s tím? Už staří stoikové říkali, že za spoustu věcí, které se nám přihodí, nemůžeme, ale že máme svobodu volby, jak se k nim zachováme, že si můžeme vybrat vlastní cestu a čelit jim důstojně.
Jak snadno se taková moudra čtou a jak těžce se žijou. Zvláště pak ve společnosti, která je jednoznačně orientovaná na výkon, od kterého se pak odvíjí hodnota každého jedince. Nicméně vím, že rozhodně nepotřebuju žádný koučink ani kurz, jak najít svoje pravé já, ani společenství žen, které se vydají na druhou stranu zeměkoule, aby tam potkaly svůj mužský archetyp. Jak říká jeden můj pragmatický kamarád, nejlepší návod, jak začít, je prostě začít. A co třeba tím, že se k sobě zkusím chovat hezky? Co třeba víc číst, míň spěchat, víc psát a procházet se, vnímat, jak se pohybují listy ve větru, a naslouchat jejich ševelení? Být dobrým příkladem sama pro sebe, a někdy i pro ostatní, zní jako dobrý plán.
Sedím na terase, venčím kočku, která mezitím usnula, a chystám se otrhat suchou levanduli. Spřádám nové plány. Přihlásím se na grant vypsaný pro spisovatele napříč věkem, národností i zkušenostmi, který se bude konat příští rok někde v Alpách, přitom bych podezřelá být nemusela. Zkusím a uvidím. Sami si asi pro mě nepřijdou. Budu dělat věci, co umím. Budu dělat věci, co neumím, ale co mě baví. Ráda bych uměla stříhat ovce a stromy. A taky odpočívat bez výčitek bych se chtěla naučit. Být otevřená novým možnostem. Takže vlastně toho mám na práci více než dost. A třeba přijde i nějaká zakázka, které s radostí řeknu ano. Jen už na ni nebudu tak naléhavě čekat. A slibuji zde přede svědky, že si konečně dopletu svetr medové barvy, abych měla v čem přivítat podzim…
