Donedávna bylo ještě všechno v pořádku. Každé ráno mě vítal v obývacím pokoji králíček Hop a dožadoval se vrbové větvičky obalené uschlými lístky. Větvičky, zavěšené celé léto na šňůře pod pergolou, vesele vlály ve větru a čekaly, až na ně přijde řada. Když jsem minulý týden brala tu poslední, připomnělo mi to, že musím natrhat další, protože usušené chutnají ušákovi nejvíce. Jenže pan Hop si tentokráte nabízené pochoutky ani nevšiml, stejně reagoval, když dostal kousek oblíbeného banánu. Ještě že jdeme dneska na kontrolu k veterináři, pomyslela jsem si.
Hop, neboli Hopík či Hopíček, se do domácnosti dostal shodou náhod. Přivezla jsem si ho jednou jako bonus společně s novým kohoutem a slepicemi. Přes den prý přebýval v krabici a večer ho pouštěli vyběhat v obýváku. V novém domově trávil své dny v prostorné králíkárně s výběhem a později v králičí kleci. Jednoho dne se klec otevřela a králíček vyrazil na dobrodružné výpravy do všech dostupných koutů obýváku. Soužití s kočkami a šeltií se neslo na vlně mírného zájmu. V domácnosti to však za nějaký čas vypadalo, jako bych bydlela u svého králíka. Na koberci pod konferenčním stolkem se objevilo seno, občas nějaký ten bobek a výjimečně i loužička.
Pak se z nás ale stali pravidelní návštěvníci kliniky specializované na hlodavce. Všechno začalo slzícím okem a skončilo diagnózou otitis (zánětem středního ucha, kdy je zvukovod bohužel natolik zúžený, že hnis nemůže ven a hromadí se uvnitř). Od nabízeného řešení – operace – jsem časem ustoupila, protože mi rizika připadala příliš velká. Upřednostnila jsem léčbu konzervativní. Hopíček byl celých deset měsíců bezpříznakový. Normální, veselý králíček, co se o všechno zajímá a co má radost ze života.
Na kontrole jsme dostali antibiotika a pro jistotu další termín hned za týden. Události však dostaly neočekávaný a rychlý spád. Večer se Hopík přestal úplně hýbat, ležel na jednom místě a pospával. Dostal antibiotika a vynechala jsem obvyklou inhalaci Vincentkou. V noci jsem se na něj byla několikrát podívat, polohu změnil pouze jednou, ale ležel divně na boku. Pomohla jsem mu zase do pelíšku a přála si, aby usnul a neprobudil se, aby se netrápil. Ráno se marně pokoušel o pohyb, zadní nožky byly úplně ochrnuté. Můj pan veterinář nemohl přijet, aby nám pomohl, a proto jsem se vypravila opět na kliniku.
Celé to připomínalo zlý sen. Sjezd na Královo Pole byl uzavřen a my museli jet až do Jundrova. V čekárně jsme čekali hodinu. Ale aspoň jsme byli ještě spolu. Hladila jsem ho jemně po hřbetu a on se pomalu ztrácel. Paní s morčetem, když zjistila, jak na tom jsme, začala plakat, a další paní se přidala, nakonec jsme plakaly všechny tři. Znovu mě napadlo, že tohle je místo, kde se potkáte s laskavostí a soucitem, místo, kde je svět ještě v pořádku. Čekání po vyšetření, až králíčka trochu přispí a já se s ním budu moct před koncem rozloučit, trvalo snad celé věky. Když jsem za ním přišla, už mě asi ani nevnímal; srdce samo přestávalo pracovat, a potom odešel…
Opatrně sundavám nohy z pohovky a trvá mi pár vteřin, než si uvědomím, že dávat pozor nemusím. Že Tě nezašlápnu, protože Ty jsi někde jinde, paseš se na druhém břehu, na věčně zelené trávě. Včera jsme Tě pohřbily mezi vzrostlé kanadské borovice a na hrob daly i náhrobní kámen. Vzpomínám si, jak jsem Tě vždycky utěšovala, když naší vesnicí projíždělo auto, co skupovalo kůže tvých nebohých bratrů a sester, a že Tebe se něco takového opravdu netýká. Opouštím vzpomínky a snažím se chovat racionálně. Co je třeba udělat? Uklidit přepravky, vynést klec, vyčistit ji a uložit na půdě. Zamést stébla a bobky. Žrádlo a pamlsky darovat jinému králíčkovi. Vyčistit a schovat inhalátor ve tvaru sloníka. Vrátit léky do lékárny, vyhodit použité stříkačky, vylít zbytek Vincentky, uklidit poličku v kredenci… A co dál? Smazat stopy, zamést vzpomínky, zahnat bolest z opuštění, anebo ji raději pozvat dál? A do toho mi hlavě zní hlas vnučky, který se už po několikáté ptá. „Babičko, proč mám pořád Hopíčka v hlavě?“
V uplakané podzimní zahradě se k zemi snáší listí, zatančí si ve větrném víru a pak padá odevzdaně k zemi. Prázdná šňůra pod pergolou, zvlhlá deštěm, se občas zachvěje ve větru. Vedle okna stojí místo klece lehátko od Corbusiera. A přesto je tam prázdné místo. Jak se jen stydím za myšlenky, co mě navštěvují. Šeptají, že budu mít doma konečně větší pořádek a víc místa, že si budu moct pozvat i návštěvu a usadit ji na sedačku, a hlavně, že mě opustí ten věčný strach, že přijde Smrt a vezme mi, co mám ráda. A také, že ve Tvém odcházení je obsaženo i odcházení moje, že si pláču i sama nad sebou a nad svou bezmocností něco důležitého zachránit, zadržet či zachovat. Hrany bolesti se časem zaoblí a zůstanou vzpomínky. Vzpomínky na Tvou hebkost, na zvuky, když jsi chroupal voňavé seno, na Tvůj pohled a na odvahu, se kterou jsi čelil všem protivenstvím. Kapky deště stékají jako slzy po střeše pergoly, jako by i ona tesknila. Představuji si šňůrku, na kterou navlékám další zlatohnědý korálek ztrát. Ani nevím, kolikátý už. Někdy večer, když nemůžu usnout, ho probírám jako růženec a vzpomínám na všechna zvířata, co nás kdy opustila. A stejně budu vzpomínat i na Tebe, Hope, s láskou, nad kterou nemá smrt moc…