Pozdrav z druhé strany břehu
Moc Vás všechny zdravím. Toto je můj třetí blog, můj poslední. Určitě se mihnu v nějakých jiných textech, ale spíše jako vzpomínka, jako mlha, co se někdy válí po dešti na hladině rybníka, jako pavučina mezi dvěma stébly trávy. Dnešní den, to Vám povím, byl pro mě něco jako vysvobození. Už několik dní jsem neměla sílu se zvednout a někam se vypravit. Naposledy jsem byla aktivní asi tak před týdnem. Došla jsem až ke staré třešni, abych si odpočinula v trávě. Užívala jsem si přitom sluníčka a pastvy. Jenže večerní návrat do kurníčku se nekonal. Jedna moje noha mě přestala úplně poslouchat a pohyb pomocí mávání křídel mě úplně vyčerpal. Zůstala jsem tam sedět až do setmění s nadějí, že si pro mě někdo přijde. Teda, že si pro mě přijde Ona, moje dvounohá. Poslední dny se se mnou nějak víc mazlila a taky si se mnou povídala. Dělalo mi to dobře, ale na druhou stranu, přiznávám, jsem lehce znervózněla. Vzpomínáte si, jak mě domlouvala, že mě klepne Pepka, když se budu pořád cpát? Nakonec nepřišla Pepka, ale pan veterinář, říkala mu Vítek.
Včera v hospodě se mě kamarád zeptal, jak se má Esmeralda. Špatně, řekla jsem po pravdě. Už nemůže téměř chodit, tak jsem se domluvila s vetem, že ji přijde uspat. Okamžitě jsem dostala nabídku na bezplatnou eutanázii… Jakože mi ji někdo přijde podříznout. Jenže copak bych jí to mohla udělat? Esmičce? Strouhám jí mrkev, vytahuji ji každý den z kurníčku, protože sama fakt nevyleze a večer ji tam zase strkám, povídám si s ní a drbu ji pod krkem.
Dneska ráno přišla a byla fakt divná. Přinesla mi mrkev a ani se nezlobila, když jsem ji omylem praštila křídlem, protože já se fakt někdy bojím, že mě upustí (nejsem žádné peříčko). Vzpomínáte si, jaká jsem byla krasavice, když jsem ještě bydlela doma a mohla se na sebe dívat do zrcadla? Na instagramu frčí takové ty proměny mladých a krásných herců a hereček ve stárnoucí trosky. Mohla bych se taky stát hvězdou instáče, ale pochybuji, že technické znalosti dvounohé jsou na takové úrovni, že by je tam uměla zveřejnit. Vám se můžu přiznat, všechno mě bolí, většinu času strávím v rohu kurníčku a čumím do zdi. Kdybych se ráno neprobudila, bylo by to fajn, myslím. Ale moje srdce bije pořád jako zvon a nechápe, že nohy neslouží…
Domluvený termín je v ohrožení, vet musí ráno do Brna a ozve se kolem poledne. Přehodnotím svůj program a jedu si vyřídit nějaké záležitosti, ale… Vyruší mě telefonát, že veterinární lékař nečekaně dorazil a já nikde. Prosím ho, aby na mě počkal a během čtvrt hodiny jsem na místě. Vezmu Esmičku do náruče a ona dostane napřed injekci, která ji přispí. Loučím se s ní. Skloním hlavu a zabořím se na chvilku do bílého peří a něco jí šeptám. Usíná… Srdce přestalo pracovat, protože byla opravdu vyčerpaná. Dostává ale i druhou injekci, pro jistotu. Potom ji zabalíme do zelené deky, na které dneska ležela, aby na ni nikdo neviděl, než jí vykopu místo posledního odpočinku. Sedím u stolu, píšu a brečím. Nejen pro slepici, ale pro pomíjivost všeho, co máme rádi… Protože každý odchod má tu schopnost otevírat staré ztráty.
Přišla za mnou a nebyla sama. Ten druhý člověk měl takovou zvláštní koženou tašku a vytáhl z ní injekci. Vzala mě fakt něžně a musím přiznat, že to bodnutí ani moc nebolelo. Jak jsem odcházela někam do tajemství, tak jsem cítila její dech a dotyk a zaslechla jsem i nějaká slova… Jenže jsem měla na práci jiné věci. Odcházení není tak špatné. Není se čeho bát, slyšíte? Odcházení nás zbaví bolesti i vzpomínek. Mě konečně nic nebolí, to je ta nejlepší zpráva. Jen jí bych chtěla dát vědět, že jsem v pohodě. A že na ni čekám. A že nejsem v tom čekání sama. Nemohli byste jí to prosím vyřídit? Moc děkuji a zdravím
Vaše Esmeralda, z druhé strany břehu…