A tak jsem to dala. Nečekaně. Překročila jsem svůj stín, nastrkala vzpouzející se šeltii do kenelky a vyrazily jsme z naší bezvýznamné vesnice do Brna, do kina, kam můžou i pejsci. Na dokument. Na dokument o tom, jak zachránit planetu. Na dokument o samorostlém materiálovém vědci Jiříkovi a jeho vidění.
V Tišnově jsme zaparkovaly auto a přestoupily na vlak, to abychom se chovaly trochu ekologicky. Jedeme přece na film, který nás poučí, jak přispět ke zlepšení klimatu. Malý sál v kině Art byl obsazen do posledního místa. Naštěstí jsme seděly v první řadě, což bylo fajn, protože přestože kino je sice dog-friendly, ne každý návštěvník blízkost psího diváka uvítá.
Po sedmdesáti sedmi minutách jsem s omluvou vyšla z vydýchaného sálu, abych vysvobodila psa, a tak trochu i sebe. Přednášky RNDr. Jiřího Svobody, CSc., DSc, jsem se bohužel musela vzdát. Při cestě ztichlým městem však pokračoval film v mé hlavě dál. Nechci rozvádět Jiřího myšlenku celosvětové uhlíkové daně a dividendy pro všechny a už vůbec nechci hodnotit, do jaké míry je jeho snaha naivní a odsouzená k neúspěchu. Oslovily mě dvě protagonistky tohoto dokumentárního počinu, které v titulcích nenajdete, Marnost a Naděje.
Marnost představují všechny ty ekologické aktivity, organizace, summity a Grety, které měly a bohužel asi pořád ještě mají něco hodně společného. Připomínají generátor náhodných slov, slovní mraky, které se na nás valí ze všech stran. Jejich skřehotavým hlasům patří pravidelné sloupky v novinách, skrze strach získávají moc. Jako sebestředné vysílače, které ztratily schopnost naslouchat, se ztrácí sami v sobě a opájí se prázdnou ozvěnou vlastních obsahů. Vědí pouze, jak je to všechno špatně, což nestačí…
Naději pak představuje společné úsilí tandemu otec – dcera. Jiří dospěl v průběhu let k přesvědčení, že se můžeme při snaze prosadit dobré věci s velkou pravděpodobností dočkat odmítnutí a neúspěchu. Sází na proces, který dává smysl. Tímto jazykem však jeho dcera Marta nemluví, nebo spíše ani mluvit nechce. Bere do ruky kameru a vyráží do bitvy za záchranu planety. Dostáváme se tak z malého světa vědcovy kuchyně až do světa velkého, abychom při ekonomickém plnění myčky nahlédli do příběhu této zvláštní dvojice. Marta se snaží a snaží, až do posledního dechu. Nikdo ale neposlouchá, anebo to vypadá, že poslouchá, ale neslyší, nebo slyšet nechce?
Dalo by se říct, že celý dokument vypráví o marné snaze prosadit dobrou myšlenku. Že je to příběh se smutným koncem. Ale já ho vnímám jako cestu, která se sice na první pohled minula zamýšleným cílem, přesto ale poutníky někam dovedla. Dovedla je do subtilní krajiny sblížení otce a dcery a v divákovi mohla probudit nakažlivou odvahu k činům, které mohou změnit svět, jakkoliv přehnaně to může znít. Anebo co když solitérní snaha o snížení emisí v ovzduší bude mít přece jen časem kladnou odezvu? Může působit podobně, jako když se jemnými nástroji rozbije jednotná struktura zubního kazu a zbytek se začne drolit sám od sebe s použitím minimálního tlaku obyčejného kartáčku.
A co já? Počkám si na osvícený zásah shora? Nemyslím. Zřejmě se budu ve svém miniprostoru dál snažit nevytvářet hromady odpadků, kompostovat, péct kváskový chleba, podporovat veverky a kastrovat kočky. Na žádnou velkou myšlenku se nevzmůžu. Ale až se budu snažit nacpat do myčky co nejvíce nádobí, můžu si přitom společně s Martou a Jiřím pozpěvovat:
Don’t tax carbon locally, tax the carbon globally…