Už ani nevím kolikrát ve svém životě jsem tohle řekla, Kocour, Kocour, Kocour. Ale od včerejšího rána je to slovo jako kámen hozený do vody. Klesá rychle ke dnu, ztrácí se v hlubině a na hladině po sobě zanechává nekonečné kruhy.
Vzpomínám. Vyhříváme se na sedačce. Já a Kocour. Francouzským oknem se dovnitř neodbytně dobývají březnové sluneční paprsky a přes sklo to vypadá, že jaro převezme konečně vládu a zažene zimu od našich prahů. Kocoura je každým dnem míň a míň. Odchází před očima. Scvrkává se, srst na zádech má rozčepýřenou a každou chvilku někde uvízne drápkem, jakoby zapomněl, jak je má zatáhnout. Vypadá spíš odevzdaně, než smutně. Jindy se tváří udiveně, to když najednou hbitě nevyskočí na kuchyňskou linku, nebo uvízne při pokusu dostat se na škrabadlo.
Připomíná „pampeliškové pápěří, věchýtek v kůži, co je mu najednou velká, s očima, ve kterých se zrcadlí tajemství světa. Někdy nemůžu večer usnout a kontroluju, zda ještě dýchá. Jindy se ráno probouzím s pocitem, že už tady není. A tak jde den za dnem, lepší dny střídají horší a naopak. Kvůli mé dočasné nemohoucnosti jsme spolu téměř pořád. Přemýšlím o kvalitě jeho života, přemýšlím o kvalitě života samého. Jeho sestra odešla loni v srpnu. Rychle. Jeden den si nepřišla pro jídlo a druhý den jen počkala, až přijdu z práce, aby pak ve spánku lehce vklouzla do světa za duhovým mostem.
Kolik je mu přesně let, sedmnáct? Ani nevím. Možná. Občas nepoužije kočičí záchod, senilní a slábne. Stěhoval se mnohokrát a zažil protivenství, když do naší domácnosti přibyly další kočky. Neodbytně pak značkoval své teritorium a já jeho jazyku nerozuměla. Prostě svět podle Kocoura. Vyhoď tu kočku, slyšela jsem z více stran, všechno zničí! Jenže, jak bych mohla? Kocour by měl venku poločas rozpadu několika dní a jak říká Malý princ, jsme odpovědní za to, co si ochočíme.
Byly okamžiky, kdy mě dokonale vytáčel, jednou jsem se po něm i cíleně ohnala. Vrátil mi to tím, že mi nejen prokousl ruku, ale také přestal žrát…Ještě dneska se stydím za neschopnost se ovládnout, za hloupou představu, že mi snad něco dělá naschvál. Během času mezi námi došlo ke smíření. Přála bych mu, aby odešel bez bolesti a v klidu. Někdy se za mnou vyškrábe na sedačku, lehne si vedle mě a pospává. Když se jdu najíst, vždy dostane taky něco dobrého. Na návštěvě u kamarádky jsem se seznámila s jejím stoletým kocourem. Senilním a starým. Taky se snaží mu zpříjemnit poslední týdny, či dny.
A tak trávím své dny na vlnách smutku z budoucí ztráty, která pro něj může být i vysvobozením. Čekání na konec ve mně probouzí strachy z vlastní nemohoucnosti. Dneska asi usoudil, že je hlodavec a vlezl za králíčkem do otevřené klece. Vytáhla jsem ho. Za chvilku tam byl znovu. Králík jen koukal. Zavřela jsem klec, tedy předtím jsem vytáhla Kocoura. Dobýval se dovnitř ještě téměř půlhodiny poté. Před chvilkou mi přeskočil ze škrabadla přes hlavu, aby se dostal na kuchyňský stůl. Vnímám to jako další z opakujících se pokusů se přizabít. Teď se přemístil do sedačky Corbusier a spí.
Výpadky paměti zasahují i informaci, kdy dostane nažrat. Okamžitě na to zapomene a do deseti minutu se opět dožaduje žrádla. Pokud nespí, tak pořád shání jídlo. Dobýval se i do zavřené sklenice se zkvašeným zelím. Hrabe se v bioopadu, kde je hlavně kávová sedlina. Nevím, jak ho dosytit. Když dostává velké porce, zvrací. V poslední době ignoruje kočičí záchody téměř úplně. Už v tom není žádný vzdor, myslím, už je v tom jen prostě senilita… A co já? Zabývám se četbou článků na téma, jak nezblbnout. Tedy předčasně.
Včera odešel, bohužel ne ve spánku, jak jsem si to přála. Den předtím navečer za mnou přišel na sedačku a od té doby jen ležel, usínal a probouzel se. Ráno jsem zavolala veterináře. Poslední půlhodinu jsem ho jen hladila, začal naříkat a já jsem ho neměla jak utěšit, jen jsem mu opakovala, že za chvilku přijde vysvobození, že už mu nebude nic chybět a jak ho mám ráda…
Dnes je druhý den bez Kocoura. Umyla jsem misku, kočka Olga vycítila, že může beztrestně používat jeho škrabadlo, také se chodí více mazlit. Zvířata zřejmě čtou jiné signály, než lidé. A co já? Už nemusím po nikom uklízet, už nemusím hlídat jídlo na lince, už nemusím mít strach odcházet… O jednu kočku míň a kolik je tady najednou místa. Dokonce můžu odjet i na víkend, kdybych chtěla. I někam na dýl, protože zbývající zvěřinec je jednoduchý, co se péče týče. Ale já teď musím tesknit. Za světem komplikovaným a mnohdy hodně nekomfortním. Za světem plným lásky i nedorozumění. Za světem podle Kocoura…