Všechno je jak má být. Kočičí smečka odpočívá na svých oblíbených místech. Kocour ve spánku objímá polštářek naplněný šantou a svět se na malou chvilku zastavil a zklidnil. Před dvěma dny tomu bylo ale zcela jinak. Starý, zřejmě nikdy nekončící příběh. Václav zdrhl. Pozná téměř okamžitě, že se uvolnila plaňka v plotu, nebo že silný vítr vyvrátil dvířka HUPu. Nikdo z celé rozsáhlé kočičí pospolitosti netouží po svobodě s takovou intenzitou jako on.
Stejně si ale nikdy nezvyknu. S každým jeho útěkem přichází strach, že se nikdy nevrátí. Že skončí přejetý na silnici jako před několika lety pan Micka, nebo Zrzavý, nebo milovaná kočička, která byla první kočičí obětí chvilku poté, co jsme se přestěhovali na vesnici. A tak se ho vždycky vypravím hledat, což je částečně marnost, na stranu druhou se alespoň necítím tak bez-moc-ná. Jeho sestra Olga propadá stejným obavám jako já, jen si je odžívá jinak. Chodí sem a tam, mluví kočičí řečí, volá ho, pláče, nadává, no prostě jako ženská, co se jí ztratí chlap.
Někdy se vrátí za chvilku, někdy mu to trvá déle. Když nepřijde na noc, kreslí moje představivost ty nejhrůznější konce. Každý jeho návrat je malá slavnost, oživlá naděje, že příběhy, obzvláště pak kočičí, můžou mít dobré konce. Podzimní dušičková nálada však hraje na jiné struny, na struny molové. Vyvolává vzpomínky na smutné příběhy, které jsou v tyto dny jakoby silnější než ty šťastné. Pokud kočku nezavřu doma, či nevytvořím bezpečný výběh, což je sám o sobě výraz plný zásadních rozporů, tak si nemůžu být nikdy jistá, zda jsou v bezpečí.
Tyto strachy se netýkají výhradně mých vlastních koček, i když dávno vím, že žádná z těch, co prošly a prochází mým životem, není moje, ale pouze a výhradně svoje. Trápím se i pro ty cizí. Pro jejich duše obtisknuté do asfaltu, i pro ty, které zmizí a nikdo je nikdy nenajde. Nezapomenu na trojbarevné koťátko, zaklíněné v motoru mého auta v podobě, jež už dávno neměla se životem nic společného. Od té doby s nástupem zimního počasí otevírám kapotu, kdykoliv na chvilku někde zastavím. Když se začne stmívat, prosívám za jednu malou mourovatou kočičku, aby se vypravila směrem k domovu, kde na ni netrpělivě čekají ti, co ji mají rádi.
Nejsem si zcela jistá, zda existuje něco jako vesmírný účet. Zda je možné napravit, co se pokazí. Zda můžu vylepšit svou stopu tím, že si občas koupím překrásný náramek z korálků, abych přispěla na Opuštěné kočičí tlapky, nebo na úhradu nákladů za léčbu kocourka, co tady přes veškerou snahu již není. Je to kapka v moři a jsou to jenom kočky, slyším často kolem sebe. Není to kapka v moři a nejsou to jenom kočky, říká jiný hlas, hlas co přichází odněkud z neznáma, hlas, co chvílemi šeptá tak, že ho téměř není slyšet, a pak znenadání zesílí a přehluší všechny pochybnosti.
Tvrdí, že každý dobrý skutek se počítá a má nevyjádřitelnou cenu. Přitom nezáleží na tom, zda pomáháme člověku, či zvířeti v nouzi. Záleží jen na pomoci samé, jež vzešla z dobré vůle. Stejně jako buddhističtí mniši kdesi v Himálaji točí svými modlitebními mlýnky, jen aby zachránili svět, můžeme i my zachraňovat, co je v nás dobré. A nejen v ten podzimní čas…
Použité fotografie: http://kocicitlapky.cz/