Pálí mě ruce poškrábané od šípků, holínky obalené směsí bahna a ovčího a slepičího trusu kloužou po trávě, bílý kardigan změnil barvu, ale mám ji!!! Držím v náručí slepičku jako by byla z porcelánu a ona se mi odvděčí několika pohlavky křídly. Nadzvednu automatická dvířka a opatrně ji zasunu do kurníku. Teprve potom provádím inventuru škod. Proč jsem šla nahoru v civilu? No, chtěla jsem jen spočítat slepice v kurníku, napovídám sama sobě. Kdo mohl vědět, že se nedopočítám a budu muset hledat všude možně, prodírat se vzrostlýma kopřivama, vyplétat svetr z trnitých keřů, sjíždět ze stráně a čelit nevěřícnému pohledu zadumaných ovcí, proč proboha tak nesmyslně pobíhám sem a tam a ruším jejích klid.
Během akce zahlédnu Václava, bílého a medového kocoura, co ještě donedávna respektoval elektrický ohradník a zůstával na oploceném dvorku, jak na pastvě honí koně, nebo snad koně honí kocoura? Když utekl poprvé, myslela jsem, že je něco špatně s elektrikou. Jenže tam pes zakopán nebyl. Ostatní čtyři kočky zůstávají disciplinovaně na dvorku. Nenadělám nic. Pokud ho zavřu doma, vím přesně, co bude následovat. Onemocní. Utrpí ze stresu zánět močového měchýře. Zaplatím raketu za všelijaká ta sona, rozbory krve, moči a následně za léky. Pokud budu trvat na celoživotním domácím vězení, uteče mi z něho definitivně přes duhový most. Odevzdávám jeho osud kočičím strážným andělům a čekám každý večer na šelmu. V poslední době mě vyznamenává téměř nekočičí pozornosti, mazlí se, lehá si na záda a chodí za mnou jako pejsek. Připadám si, jako bych měla nevěrného milence, co trpí výčitkami svědomí, anebo chlapa, co ví, že půjde do války a snaží se mi naplnit citovou nádrž do foroty.
V hlavě sjíždím několik katastrofických scénářů: může ho přejet kůň, může se poprat s nějakým místním kápem, nebo skončit u sousedů, kde by ho s radostí zabili psi. Ale největší strach mám ze silnice kousek od domu. Jeden z našich přitoulaných kocourů mě před pár lety umřel v náručí. Na tom místě přeběhnul za svůj život snad tisíckrát a jen jednou jedinkrát se nepodíval.
Zatrolený Kocour. Nutí mě přemýšlet o věcech, o kterých přemýšlet nechcu. O pomíjivosti, o tom, jak náš život může změnit vteřina nepozornosti, o komfortních zónách a nechuti je opouštět a hlavně o svobodě a smrti. Jak jsou spolu mnohdy provázané. Kdybych byla v úžasných podmínkách, kde by bylo všechno, na co si jen vzpomenu, jen bych nesměla ven, snažila bych se taky přelézt plot? Vybrala bych si klidný život v bezpečí, nebo bych utekla do světa plného neznámých vůní, vysoké trávy, kobylek a nečekaných setkání?
Tuhle přišel domů v poledne a kulhal, lehl si do postele, prospal se, pak si lehl na dvůr a pak zase zmizel. Venku se setmělo. Čekám a nečekám. Na ztrátu se připravit nejde. A ani nejde mít ho míň ráda, aby to tak nebolelo, kdyby fakt nepřišel. Třeba se ráno probudím a on bude tady a bude dělat jakobysenicnestalo.
Něco tam venku na něho čeká a láká a on jde, stejně jako šly krysy za zvuky Krysařovy píšťaly, necítí elektriku, přešplhá přes všechny vodiče, jen aby potkal tajemství. Svět čeká za plotem. Nemilosrdný a neslitovný je, ale to jsme my přece my taky. Zvenku slyším štěkot sousedovic psů a občas zvuk auta, jedoucího kolem.
Nechávám na noc otevřené dveře… A jak píšu, mihne se na stěně stín a Václav je doma. Kulhá víc než ráno, ale výraz má světácký. Stočí se do klubíčka během pár vteřin spí. Trochu lituji, že není slepice, takže ho nemůžu aspoň na noc zavírat do kurníku. A tak vstupuji do koloběhu čekání na touláním posedlého, hebkého, milostného i odtažitého KOCOURA.
Koupím nový zdroj napětí. Chvilku to vypadá, jakoby si toho ani nevšiml, jakoby se z něho stalo něco jako Ironman, nebo Superman. Jenže pak pak zjistím, že utíká polootevřenými dvířky u HUPu. A má po výletech. On ale dělá, že se nic neděje. Protahuje se na vyhřáté dlažbě, odpoledne spí já přemýšlím, o čem asi sní. O výpadku elektrického proudu? O ptáčkovi, co neuletí? O zelenější trávě na druhé straně plotu?
Mám svět zase pod kontrolou, ale… Jsou dny naplněné klidem, nebo spíše rezignací, střídané dny neklidu, mňoukání a zoufalství. Václav v kleci. Václav čekající na svobodu. Václav se smutkem v kocouří duši. Tento týden jsem viděla zase dvě přejeté kočky. A tak pořád nevím, zda ta vrátka otevřu a pustím ho. A pustím se.
PS. Před malou chvilkou zůstala vrátka na chvilku omylem pootevřená. Protáhl se a zmizel. A je fuč…