Pozvánku na psí tábor jsem četla zleva, zprava. Dodatečná informace, že jeho součástí bude úvod do neurolingvistického programování mysli, ve mně roztočila ruské kolo negativních myšlenek. Vůči veškerým nevyžádaným technikám, které mají člověka přiblížit k „jeho středu“, nebo k „napojení s Vesmírem“, či k „probuzení“ jsem vice než skeptická. Nechodím na rodinné konstelace, abych odkryla napáchané křivdy, co se táhnou po celé generace. A dávno nestojím o záchvaty pláče v průběhu kineziologie, poté co si vzpomenu, že jsem předělávaný levák.
Takže takzvané NLPéčko, jak ho pak důvěrně nazýval náš psí trenér, rozhodně není můj šálek čaje. Přitom v základních propozicích k táboru o této technice nebyla ani řádka. Pobyt měl být zaměřen na lepší komunikaci mezi dvounožcem a jeho čtyřnohým kamarádem.
Chvilku před odjezdem jsem se začala vzpírat. Kleklo mně auto a představa, že budu nejméně třikrát přestupovat se psem a s batohem, není fakt nic moc. Situaci podtrhlo prohlížení webových stránek tábora, kde bývalé příbytky pionýrů probouzely představy těžkého retra. Noc před odjezdem si začínám namlouvat, že budu mít asi angínu. Ale protože mi to vnitřně neprochází, jdu cvičně zkontrolovat fenku, jestli třeba nehárá. Nehárá. Ok, rozhoduji tedy, že opustím komfortní zónu a vyrazíme.
Při cestování vlakem nás průvodčí napomíná, že musíme mít nasazený náhubek. Tedy šeltie, já naštěstí ne. Všechna protivenství úspěšně překonáváme a vystupujeme ve stanici určení. Do tábora je to čtvrt hodinky pěšky. Bojím se, co na nás čeká. Chelsea strach nemá, touží jen po stínu a možnosti někam ulehnout. Ubytujeme se v jedné z mnoha chatiček a začínám rozumět, proč nebyl na webu zobrazen jejich vnitřek. Ve dveřích, kdysi natřených modrým latexem, zejí dvě díry, které odkrývají jejich složení, sololit a jakousi žlutou, atrofovanou pěnu. Zřejmě se je někdo kdysi pokoušel neúspěšně prokopnout.
Jsme tady o den dřív, tak máme „volno“. Procházíme táborem, kde se čas zastavil v sedmdesátkách. Ve společných umývárnách kachličky Erika, po kterých jsme toužili tenkrát všichni, na každém ze záchodů vulgární rýmovačka, jak máme udržovat čistotu. Vedle se jako věčné memento zašlé pionýrské slávy tyčí polorozbořené stěny původních umýváren. Kontejnery plné odpadků, všudypřítomné vosy, asfaltové cesty, k jejichž finální úpravě povrchu nedošlo a zřejmě již nikdy nedojde. Občas narazíte na skladiště skutečně roztodivných artefaktů, které by z dálky mohly připomínat umělecké dílo. Když ale dojdete na dohled, zjistíte, že jde jen o zapomenutý kovový opad. A kolem toho všeho protéká netečně řeka, která ví svý.
Webové stránky lhaly, nejhorší není ubytování, nejhorší je jídlo!!! Jako bych se vrátila v čase do školní jídelny. S jediným rozdílem, že můžu nedojezené odnést, aniž by mě chytaly družinářky a nutily mě setrvávat v opuštěné jídelně s ostatními smolaři, než je talíř prázdný. Ani ve snu by mě nenapadlo, že ještě někdy ochutnám rizoto z nedovařené rýže, s kousky nedefinovatelného masa, zasypaného závějemi eidamu. A víte, že nejlepší těstovinou jsou furt ještě kolínka! Vrcholem kulinářského umění místního kuchaře, který se zřejmě tímto způsobem mstí celému světu za jakási nevyřešená traumata z dětství, je čočka na kyselo, na které v mastném rybníčku plave natvrdo uvařené vejce ve společnosti párku, který vypadá, že toho má hodně za sebou.
Druhý den začíná výcvik. Po přednáškách a videoukázkách jdeme na louku, představíme sami sebe a své cíle. Pro nás je nejdůležitější zastavení a povel, aby se pes nemotal při vyjížďce pod kopyty koně. Části věnované programování mysli záměrně nenavštěvuji, s jedinou výjimkou, kdy bezprostředně navazují na trénink na louce. Nechci poslouchat meditační mantry a řeka se milosrdně přidává na mou stranu a šumí tak, že nerozumím téměř ani slovo. Následující cvičení má pro ty vnímavé přinést v interakci mezi člověkem a psem určité změny. Část frekventantů (asi dva) vykazuje změny okamžitě, ostatní se moc neprojevují, nebo jsou zmítáni pocity viny, že nejsou dostatečně uvolnění, že jejich mysl i přes meditační úsilí neustále vypráví svůj příběh, a proto mlčí. Skupina rezistentních, mezi které patřím, mlčí taky.
Přes různé peripetie pokračujeme až do rozpačitého konce. Opouštím kurz neosvícená a můžu si za to sama. Nevím, co Chelsea, a navíc se jí ani nemůžu zeptat, poněvadž jsem se na ni nenapojila. Odjíždíme stejně nevědomé jako na začátku. Navečer se jdeme doma projít na louku, kousek dál zasnění a slunkem unavení koně přemýšlí nad návratem k napajedlu, šeltie odbíhá očichat nějakou zajímavou myší díru, a potom pomalu a beze slov, bez gest, povelů a signálů jdeme směrem domů, vnímaná a vnímající, milovaná a milující, poslušná a poslouchající, vyměňujeme si role, je to záblesk souladu, chvíle, která si někdy znenadání přijde a odejde. Tak tohle bude ta řeč našeho týmu, nestálá, křehká, unikající a tajemná, ta řeč, kterou jsme hledaly kdesi za horama, a ona byla přitom pořád s náma…