Uplynulé tři týdny jsem nenapsala ani řádek, protože jsem měla na práci jiné věci. Tedy spíše by se dalo říct, že jiné věci měly na práci mě. A teď su zase tam, kde jsem byla na začátku. Na křižovatce. Moc komfortně se na ní necítím. Nedávné setkání spolužaček ze střední roztočilo kola zrádných myšlenek, co mi v různých tóninách našeptávaly, že je moudřejší a rozumnější setrvávat v jistých pracovních pozicích, než neustále hledat rovnováhu na nejisté cestě OSVČ, plné zatáček a temných míst. Anglický výraz freelancer mi připadá výstižnější než „být na volné noze“. Při jeho vyslovení se v mé hlavě rozbíhají představy rytíře na koni, rytíře s kopím a mečem, který nemá žádného pána a může si vybrat čemu a komu bude sloužit. Na rozdíl od toho bytí „na volné noze“ probouzí otázky. Když jsem na volné noze, za předpokladu, že má člověk nohy dvě, tak co dělá v tomto případě ta druhá noha? Působí snad jako bezpečnostní pojistka, když se volné noze něco nepovede, že jí může pomáhat, abychom neskončili na zemi, v prachu selhání, či neúspěchu?
Ale zpátky k jistotám. Pod tlakem různých okolností ve mě něco rozhodlo, že je na čase se taky zařadit. Tahle myšlenka nepřišla poprvé, před několika lety už jednou vyústila v řádný pokus se zaměstnat a vést konečně uspořádaný život. Tohle je výsledek: https://www.vjinemrytmu.cz/derovacka/. Tentokrát bylo moje rozhodnutí pevné jako skála. Tentokrát se to povede a hotovo. Do korporátu jsem vplula vybavena jazykovými znalostmi a technickými neznalostmi. Neodradily mě ani ranní a odpolední jízdy do města, kdy pouhých 35 kilometrů sebere jednu hodinu i víc. Ani prázdné kanceláře, kde se mnou mnohdy hovořil jen automat na kafe, nemohly zviklat mou touhu být jiná. Ani smutné psí oči čekající každý den na dvorku ve společnosti otrávených koček a kůň ve výběhu, který se večer jen vyčítavě díval, zda aspoň nesu jablko, když už nic.
Netrvalo dlouho, když začalo cosi scházet. Čas. Ta předrahá komodita, jejíž hodnotu ještě nikdo nevyčíslil. Čas jít ráno na procházku kolem rybníka. Povídat si s vnučkou a nedívat se přitom na hodinky. Bloumat po lesích na koni barvy zralé pšenice a přitom monitorovat zlatou šeltii v reflexním oděvku, aby si ji myslivec nespletl s liškou. Knížky na stole dělají vyčítavé obličeje, kdy je aspoň vezmu do ruky a prolistuju. Namísto toho mám v hlavě vatu a v těle únavu, jako bych žila tak tisíc let. Pozoruju sama sebe jako bych byla cizí bytost za tlustou skleněnou stěnou. Celé hodiny v zajetí studování aktivit, co mi jsou cizí. Klik sem, klik tam. Proč? Proč není důležité. Důležitý je postup a výsledek, že něco, co bylo polámané, zase funguje.
Škoda že nemám takovýhle manuál sama na sebe. Klik na správné místo a všechno je, jak má být. Hmm. Ale časem začínám být čím dál tím víc polámaná já. Bolí mě záda tak, že zoufale hledám v nepoužívané lékárničce. Tablety pro léčbu bolesti a zánětu provázející degenerativní onemocnění kloubů a páteře, čtu, a na náladě mi tenhle text nepřidá (https://www.sleky.cz/diclofenac-al-25-tbl-50). Druhý den bolest ustoupí, aby se následovně vrátila v celé své síle. Přepnula jsem se do režimu autopilot. Něco záměrně nevnímám. Snažím se. Překonávám se. Bolesti zad prý znamenají, že neseme něco, co nést nechceme, anebo nedostatek odvahy.
Po třetím ataku beznaděje v kanceláři s velkými okny se zataženými žaluziemi a několika tichými postavami se sluchátky na uších a s prsty ťukajícími do klávesnice, jsem si vzpomněla na pana doktora Koukolíka a jeho pravidlo třikrát a dost. Překonala jsem pocit, že se na mě bude tatínek zlobit, myslím tu nekompromisní otcovskou postavu v nás, co nám namlouvá, jak se máme správně chovat, abychom měli hodnotu, a napsala roztřesenou rukou kolegovi na kousek papírku „I have to leave“. A šla. Odměnilo mě krásné dopoledne strávené s usmrkanou malou holkou, s šeltií radostí a nadšenými kozami, které se mohly jít takhle brzo napást.
A co bude dál?
Zítřek bude ve znamení velkých plánů. Přišiju slepici nohu, co jí už po několikáté odpreparovali pejsci, udělám pořádek v oblečení a uvařím si něco neskutečně dobrého. Půjdu do lesa a budu vnímat každou jednotlivou chvíli jinak, než před tím. Co bude dál, to fakt nevím. Ale vím, co dál nebude, což mi připadá důležitější. Sms od kamaráda s citátem od nějakého duchovního mistra, že se nemáme starat o zítřek, neb zítřek se o všechno postará sám, potěšila a utěšila. A nejistá svoboda, co chutná jako čerstvý jahody, přestože je podzim, zase převzala vládu nad mými dny.
Úvodní foto: https://kralovi-foto.webnode.cz