Mít stálé místo. Po mnoha letech statusu osoby samostatně výdělečně činné taková změna. S profesním životem byla spokojená, jen ji rušily ty různě intenzivní fáze pracovního nasazení. Stručně řečeno, někdy byla osoba samostatně výdělečně činná až moc a potom nastávala období, kdy by se označila spíše za osobu samostatně výdělečně nečinnou, nebo spíše velmi činnou, nicméně provádějící práce, za které Svět nic neplatí. Proto, když dostala atraktivní nabídku na zaměstnání, moc dlouho nepřemýšlela a řekla ano.
Koupala se v představě, že za ni někdo bude platit sociální a zdravotní pojištění a dokonce i dovolenou. Skvělá nabídka, opakovala si neustále, nabídka, kterou by bylo trestuhodné odmítnout. Koupila si kostým, lodičky a kotníčkové černé boty, navštívila nezávislou kosmetickou poradkyni, od které si odnesla minimalistický balíček s několika krémy, zázračnou čisticí emulzí, make-upem a řasenkou.
Nastal den D. Pečlivě se oblékla do růžového saka, které podtrhovalo její náladu, a trochu se i nalíčila. Fakt, že se nebodla řasenkou do oka, ani si hned neobtiskla dolní řasy, vnímala jako šťastné znamení. Trošku se jí svíral žaludek a bolelo ji břicho, ale uvědomila si, že změna zaměstnání patří vedle rozvodu, stěhování a smrti (přesněji řečeno smrti blízké osoby, vlastní smrt sem nepatří, i když kdo ví…) do stresorů nejvyššího kalibru, a proto přijala tyto stavy jako legitimní.
Dorazila do firmy, podařilo se jí najít v množině vchodových dveří jedny, které se i otevřely, a potom jakoby nastoupila do rozjetého vlaku. Tváře a jména nových kolegů se slily do jedné pestré skvrny. Byla představena i kávovaru a následně i prokuristovi firmy jako dlouho očekávaná asistentka se znalostí cizích jazyků, spolehlivá a ve věku, kdy se předpokládá, že nebude kolem čtvrté odcházet pro děti do školky či družiny.
Odosobněná kancelář a částečně nefunkční žaluzie jí náladu rozhodně nezkazily. Příště by si mohla přinést nějaký obrázek a hrníček na kafe, napadlo ji. V kanceláři šéfa ji ale na první pohled zarazily hromady papírů a podpisových knih (to jsou knihy s vyztuženými stránkami, v nichž je uprostřed díra, to aby bylo vidět na následující papír). Nebyl tam žádný počítač, jen ty černé knihy s trochu potrhanou vazbou a hromady papírů.
Tak za tyto dveře se digitalizace dosud nedostala. Byla zvědavá na slibované jazykové korektury, na anglické e-maily a texty. Těšila se, až se jí prsty hbitě rozběhnou po klávesnici. Připadala si jako nedočkavá klisna ve startovacím boxu čekající na výstřel. Jenže žádný dostih se nekonal. Místo toho na ni čekaly stohy netečných černých knih. V poledne to pochopila, hlavním úkolem je bitva s papíry. Vytisknout e-maily, založit je do knihy. Vyprostit z obálek faktury a další písemnosti, založit je do knihy. Vytřídit došlou vnitropodnikovou poštu, založit ji do knihy. Odnést knihy do kanceláře ke kontrole. Následovala další fáze, návrat knih a třídění, přerozdělování a zakládání dokumentů. Tyto vlny se střídaly se železnou pravidelností, jako fáze měsíce, jako příliv a odliv, jako noc a den.
Ze všeho nejdůležitější činností však bylo děrování. K dispozici byly dva druhy děrovaček, první z nich byla robustní kovové konstrukce s posuvným příložníkem, druhá pak obyčejná bez příložníku. Používala se zásadně ta druhá, bez posuvného příložníku, protože ta první by zabrala celý pracovní stůl (původně byla zřejmě navrhována jako vybavení atomového krytu v případě jaderného konfliktu). Při děrování bylo nejdůležitější najít střed. To znamenalo papír přeložit a potom ho vsunout do děrovačky tak, aby se překlad potkal s ryskou uprostřed. Protože v opačném případě by došlo k vyosení děr a k následnému zvědavému vykukování papírů z šanonu. Zbytek dne strávila samým děrováním a hledáním vhodného šanonu pro založení. Přistihla se, že opakuje tři různé pohyby, buď se vzpínala k horním poličkám, nebo stála v předklonu, nebo dřepěla na zemi jako indiánská squaw. Ukládání tohoto typu vnímala na rozdíl od ukládání souborů do počítače jako zcela jednosměrný proces. Co se jednou uloží, to se jen tak nenajde.
Druhý den ráno vstávala zase do práce. Bez bolesti břicha, bez růžového kostýmku. Jen cítila, jak se v ní rozlívá černošedá skvrna beznaděje. To vydržíš, namlouvali jí tři mozkové buňky, stojící na straně solidnosti, prostřednosti a rozumu. To teda nedáš, odpovídal sbor ostatních, jež se přitom držely za ruce a vyjadřovaly tím jednotu a sílu jako komunardi na francouzských barikádách.
Den proběhl stejně jako ten předcházející. Představila si ty následující a chtělo se jí umřít. Potřebovala radu tak naléhavě, jako potápěč kyslík. Po odchodu z práce seděla v autě a tupě se dívala před sebe. Bože, co mám dělat, opakovala si a probírala se přitom papírky v peněžence. Našla lísteček s různými úkoly: usušit nať z petržele a celeru, koupit skleničky, zamrazit mrkev, koupit bedničky, vosk na trámy. Už ho chtěla zahodit, ale předtím ho otočila. A tam byla její rukou napsaná věta, snad citát nebo vlastní mantra, to už nedohledá. „Je třeba si připravit sami, co potřebujeme.“ Vysvobodilo ji to z rozhodování a věděla, co musí udělat.
Třetí den přišla do práce jako první. Odemkla si univerzálním klíčem a spustila alarm, protože ji nikdo nepoučil, že je třeba zadat kód. Naštěstí nepřijeli ani požárníci, ani policie. Alarm se sám od sebe unavil a přestal houkat. Zůstala oblečená v bundě, opírala se o tiskárnu. A potom sama sebe osvobodila a odešla. Zanechala po sobě prázdné místo děrovačky. Venku neodolala a radostí si poskočila a vplula pomalu tam, odkud před pár dny odešla. Do světa nejistot, který ale chutná po zralých lesních jahodách, i když ze strniště fouká studený vítr a nikdo netuší, co přinese…
Nevěděla, co dál. Mohla by pracovat v lesní školce, nebo překládat knihy do šuflíku nebo prodávat noviny v trafice. S určitostí ale věděla, co dělat rozhodně nebude. Nebude dělat díry.