Jsem freelancer, a to zní protřeleji než OSVČ. V tom prvním je svoboda, vítr ve vlasech, rána strávená v peřinách s hrnkem kafe a bez-starostnost. Osoba samostatně výdělečně činná ve mně naproti tomu vyvolává pocit lehkého znechucení, zvláště když to někdy vypadá, že působím spíše nevýdělečně.
Za posledních dvacet let jsem byla zaměstnaná celé tři dny (o tom někdy jindy), tohle je moje svobodná volba a neměnila bych. Jsou však období, kdy programově závidím ostatním, že každé ráno v pracovní den vstanou a jdou do práce, do kanceláře, do dílny, do obchodu. Že se hezky oblečou a namalují (myslím teď na ženy) a sebevědomě někam odkráčejí. A nepomůže mi skutečnost, že je to iluze, že stejně nikdo nemá mít nic za definitivní, že spousta lidí chodí pravidelně do práce slušně řečeno s nenáladou a tak dál. Když mám zakázku, nebo v lepším případě zakázky a celý stůl zaskládaný otevřenými slovníky a hrníčky s různými stupni zaschnutosti kávy, nemám na takové přemýšlení kapacity. Sedím celé dny před počítačem, prokrastinuji (nejraději tím, že sjíždím na youtube píseň věnovanou danému tématu, stresuji se, nestíhám, slibuji sama sobě, že si příště práci lépe rozplánuji, že se rozhodně nebudu dívat na facebook, vypisovat si s kamarády a sjíždět každou půlhodinu přijatou poštu. Pak nastane deadline a předsevzetí odplynou do zapomenutí, aby se při další vhodné příležitosti vynořila znovu.
Následují pracovně prázdné dny plné čekání, kdy v e-mailu nacházím nabídky od Slevomatu, nebo informace, že si někdo na LinkedIn přidal nové kontakty, ale já jsem to rozhodně nebyla. Když se mi jednou za den rozezní telefon, skočím po něm. Volá maminka. Ptá se účastně, jak to vypadá s prací. Ale dny bez zakázkové náplně nejsou špatné, od rána do večera se nezastavím, mám rozečtené knihy, rozepsané recenze, venčím psy, starám se o zvířata, vařím zdravá a někdy i chutná jídla, v létě sbírám a suším houby, na podzim vyrábím marmeládu, pletu čepice a šály, čas utíká strašně rychle, než se otočím, klepe na dveře večer, jen nesmím myslet na to, že nevydělávám žádné peníze a nevím, kdy opět nějaké vydělávat budu. Sedím na rozhoupané lodičce nejistot a někdy propadám zoufalstí. To pak ztrácím drahocenný čas pročítáním inzerátů, přemýšlím o skládání zboží v Albertovi (nebo klidně i v Tescu), kde slibují profesní růst a potom se zčista jasna snese odněkud z nebe Ona, vytoužená Zakázka. Přistane v počítači a spustí stejný kolotoč.
Unavuje mě to. Bere sílu a náladu. Jsem z té touhy po bezpečí tak vysílená, že nastává okamžik, kdy to pouštím. Když má pro svět velkou cenu energie mnichů roztáčející v Himaláji modlitební mlýnky, potom i moje energie neproměněná v peníze za něco stojí. A tak ráno vstanu a společně s pískem a prachem vymetám chmurné myšlenky o neproduktivitě. Rozhrnu záclony a mám radost, když prší (budu si moct víc číst a nemusím tolik pracovat venku), když svítí sluníčko (budu moct víc pracovat venku), když v zimě nesněží (nebudu muset odklízet sníh), když sněží (koním se bude hezky cválat), když fouká vítr (nemůžu jít jezdit, protože se mi leká kůň), když je velké vedro (nemůžu jít jezdit, protože na koně sedají mouchy a on se mi pak leká). Nemyslím pozitivně, ani to neumím, jen se snažím dívat jinak. Nehledám pravidla, abych je dodržovala. Odkládám všechny ty knihy, jak zatočit s prokrastinací, jak osvobodit svou pevnou vůli, jak zvýšit svou psychickou odolnost, jak vše odhodit a jít za svým snem, jak přesvědčit Vesmír, aby mi dal, co bych chtěla. Nesnažím se najít pravidla a dodržovat je. Snažím se příliš se na sebe nezlobit. Stačí mi tenhle jediný nepatrný úkol. Další stupeň je, nezlobit se na sebe vůbec. Ale tak vysoko zatím nekoukám. Jsem na zemi, tady a teď, někdy se na půdě rozložím do houpací sítě a v jejím rytmu se rozesním, jsem námořník na lodi plující na Madagaskar. A v tom jednom okamžiku jsem šťastná osoba, osoba momentálně samostatně výdělečně nečinná.