Balení na dovolenou je nekonečný příběh a vůbec nezáleží na tom, na jaké místo se člověk vypraví. Pokaždé si totiž veze věci, co nepotřebuje a ty potřebné zapomene doma. Nepomohou ani seznamy, ani letité zkušenosti. Tentokráte všechno zkomplikovalo Odinovo dítě. Odinovo dítě leželo na mém nočním stolku už drahnou dobu. Tak drahnou, že jsem téměř zapomněla o čem ty první dvě kapitoly byly. Avšak jeho chvíle nastala právě teď . Kdy jindy bych našla čas na čtení více než pětisetstránkové norské fantasy, kterou kritici přirovnaly k hvězdě zářící nad zamrzlým severem. Proto se i bez cestovního dokladu a covid-pasu vydalo na dovolenou do Chorvatska. Málem nejelo, protože se vzhledem ke svému rozsahu téměř nevešlo do zavazadla. Dítě, přestože je dítětem, je prostě poněkud objemné.
Tento týden byl ve znamení nejen příprav na cestu, ale i strouhání. Původní zadání znělo: „Mohla bys, mami, na chvilku podržet koně? Přijede pan kopytář.“ Přivedla jsem z pastvy první kus, ostatní se postupně přišli podívat, co se děje a při té příležitosti začali žrát seno. Naivně jsem si myslela, že přitom zůstane. Jenže, poté, co se podrobilo pedikůře několik dalších, zel výběh najednou prázdnotou. Odešli… Vyrazila jsem znovu a dovedla vůdce stáda, Klis-Nu. Ostatní dělali jakoby nic. Takže jsem si napotřetí vzala bič a sehnala to všechno zase dolů. Tři zůstali tvrdohlavě na pastvě. Přesto jsem výběh zavřela s nadějí, že snad později dojde dcera a vyřeší to sama.
Všichni téměř vzorně drželi. Letitého Araba jsme strouhali poprvé. Na jedné zadní noze má takovou artrózu, že ji není schopen zatížit. Tak musela stačit úprava tří noh. Tu čtvrtou si stejně zbrousí sám, protože se na ni při chůzi spoléhá nejvíc. Asi po třech hodinách chození, běhání, nahánění a držení došlo k výměně stráží a byla jsem zase svobodná. Stádo se po dokončené akci rozdělí vždycky na dvě skupiny, nejezdeckou a jezdeckou. Pro tu první se nic nemění, nadále se může zevlit, chodit si sem a tam a prožívat své dny v jejich plné svobodě. Jezdecká část se raduje, že bude mít víc než týden volno, protože po strouhání cítí i ten sebemenší kamínek a potřebuje se trochu „ochodit“.
Před odjezdem do chýše musím s jednou z koček na veterinu. Trochu jí teče z jednoho oka. Pomocí internetu jsem diagnostikovala šedý zákal. Celou cestu v přepravce naříkala, v ordinaci ji pak odmítala dobrovolně opustit, nakonec však byla ošetřitelná. Zákal se naštěstí nekonal, dostaly jsme mastičku a Číča mohla opět nazpět do své klece. Popravdě se jmenuje Číča Píča, ale kvůli dětem se snažíme druhou část příliš často nepoužívat. Tohle jméno si vysloužila svým destruktivním chováním v období, kdy byla ještě malé koťátko. Škrábala, kousala a pomstychtivě čůrala mimo kočičí záchody a někdy i do postele. Teď je moc hodná, ale co naplat, jméno zůstalo. Když jsme spolu sami, tak jí říkám Pičulko.
V pátek bylo všechno sbaleno, domácnost uklizena a nastal čas dovolené. Žlutý vlak přijel téměř na čas. Největší strach jsem měla z mnohahodinového sdílení omezeného prostoru s cizími lidmi. Většinou mívá strach velké oči, ale protentokrát byly obavy opodstatněné. Manželský pár mně přivítal přátelsky, jen po chvíli začala paní zjišťovat, jak jsem na tom s vírou a pokaždé, když jsem vzala boží jméno nadarmo, tak pronesla křesťanskou mantru, aby mě zbavila hříchu. Její partner měl problémy s nadýmáním a nevynechal ani tu nejmenší příležitost, aby tuto skutečnost verbalizoval. Po příjezdu na místo pobytu, do piniového háje, se paní nadechla a vzdala chválu vzduchu, který byl naplněn vonnými silicemi. Pán nato pravil, že vůni stejně přerazí to jeho prdění…
Nicméně dovolená mohla konečně začít. Starosti zůstaly spát disciplinovaně doma. První dny odpočívalo Odinovo dítě společně s ostatními knihami nepovšimnutě v chýši. Jediné, na co jsem se vzmohla byly procházky po pobřeží a na jídlo. Na skalnaté pláži jsem vnímala slanost moře, sílu slunečních paprsků neoddělitelně spojenou s pronikavou vůní borovic a tahle každý den se opakující kompozice mě nepřestala bavit. My, suchozemci, vnímáme takovou krajinu jiným způsobem. Vzpomněla jsem si v této souvislosti na romantické básníky, kteří mořským vlnám věnovali verše a na ty, kteří v nich našli vedle hluboké inspirace i nebytí. Kolem se mihne malá ještěrka a zmizí pod kamenem. Jak ráda bych se tady vyhřívala jako ona a pozorovala všechno kolem z její zjednodušené perspektivy. Ale kdoví, třeba ani ještěrka nemá tak jednoduché prožívání, jaké jí přisuzujeme. Přistihnu se, že jí přesto něco závidím. Dny chodí jeden za druhým a slunce se s mořem rozhodlo, že mi budou ukazovat svou nejpřívětivější tvář…