Prožila jsem týden jako paní vedoucí, protože ta pravá paní vedoucí odjela s fenou a spol. na soustředění. Sice jsem měla na povel „jen“ zvířata, ale přesto. Tedy pravdou je, že mě téměř žádná neposlouchala. U koček je tento jev legitimní, se psy je to trošku horší. Nakonec na zavolání přece jen dojdou, tak co. Každé ráno začínalo krmením koní, což mělo být jednoduché, protože každý ví, kde je jeho místo. Dostala jsem také tabuli, kde byla pro každého zaznamenána odlišná dieta.
Samozřejmě to snadné nebylo. Hned první den mé vlády nepřišel Kikoš, dostihový valach, co už dostihový není, takže jen valach. Zato přišel kůň jiný, sice jemu velmi podobný, jenže jsem ho považovala dle dlouhé hřívy prvoplánově za všetečnou klisnu, co se chce vždy přiživit. Když se stejná situace opakovala i den druhý, trochu jsem znejistěla a šla jsem hledat vemínko. Nebylo tam. Proč asi? No protože to byl ten správný valach, jen dělal klisní obličeje. Trochu jsem se zastyděla, ale naštěstí koně nemluví, tak se pravá vedoucí nic nedoví. Další dny vše probíhalo v pohodě, až na menší incidenty, když někdo dojedl dříve a šel ochutnávat do kbelíku k někomu ostatnímu. Protože na druhé straně plotu je tráva vždycky zelenější a jídlo v jiným kbelíku je vždycky dobřejší.
V mezičase bylo třeba vypustit husy a následně, až se koňstvo nasytilo, i ovce, aby se venku trochu popásly. Ty pak byly obědě vystřídány kozami, které oždibují trávu spíše omylem, nejvíce jim totiž chutnají keře a stromečky. A úplně nejlepší okamžik nastává, když se jim podaří otevřít dveře do přípravny a všechno tam rozkramaří, či se eventuálně přežerou ovsa, nebo granulí. Večery byly naplněny honěním perliček, počítáním slepiček a naháněním hus. Málem jsem zapomněla, k ranním rituálům patřilo i nakapat osiřelé staré feně ovčáka do očí a rožnout rybičkám v akváriích. Krmení rybiček bylo fiasko, buď se styděly, nebo neměly hlad, prostě nežraly.
V druhé polovině týdne se vrátila část výpravy zatím ale bez vedoucí a program začal být ještě pestřejší. Každé odpoledne až do noci jsem měla společnici. Hlídat takové děcko hodinu, či dvě, bývá úplná hitparáda. Tohle bylo jiný kafe. Netušila jsem, že tak málo vydržím. Smršť otázek vyžadující odpovědi, nevyčerpatelná energie, běhání sem a tam. Nejhodnější byla, když si hrála s blátem, proto si s ním mohla hrát notně často. Uprostřed hnoje stojí stará jabloň. Stojí tam a zřejmě o tom už neví, protože uschla. Holčička ji přesto pravidelně chodí zalívat. Řekla mi, že by byla smutná, kdyby se skácela, že třeba ještě poroste. Tak tomu se říká naděje…
Každý den uzavíralo stejné vyprávění o tom, jak kocour Václav odjel do Tišnova na nádraží, aby si koupil lístek na vlak a mohl se jet podívat do Brna. Vyprávět bylo třeba pořád dokola to stejné… Po třech dnech jsem zadala do internetového vyhledávače „čtyřleté dítě“. Všechno, co na mě vypadlo, odpovídalo, neustálé dotazování, překrucování skutečnosti, pohybová aktivita, touha ubezpečovat se, že je vše v pořádku. Takže vnučka na rozdíl od babičky v pořádku je.
Po týdnu naplněném vstáváním, běháním nahoru a dolů, krmením všeho možného, uklízením přípravny žrádla, ježděním, povídáním, hlídáním, vařením, venčením psů a obcházením ohrad jsem si stoupla na váhu. Jaké však bylo mé zklamání, když namísto poklesu hmotnosti jsem přibrala celých dvacet deka! A to jsem přestala dokonce sladit kafe! Kdosi mě v dobrém utěšoval, že určitě došlo k nárůstu svalové hmoty. O.k. Jen bych potřebovala vědět, kde. Udělalo se mi takové smutno, že jsem si musela koupit plechovku těžké koly a arašídové máslo.
V neděli se zase všechno vrátilo do starých kolejí. Těšila jsem se, až budu mít klid, kolik vlastních věcí si stihnu udělat. Nestihla jsem jako obvykle téměř nic. Jen mi večer trochu chybělo vyprávění o Václavovi, který by chtěl jet vlakem do Brna. Ale já vím, že čas kocouřího vypravování zase nastane. Do té doby mohu vymýšlet nějaké pokračování, připravovat materiály do alba vzpomínek, anebo si jen tak nedělat chvilku prostě vůbec, ale vůbec nic…