Husa odešla za pomoci profesionála na druhou stranu břehu. Zůstala po ní jen spousta hebkých husích peříček a prázdné místo v hejnu. Zbývajících pět jejich družek ze skupiny vylíhlé pod matkou husou, se ten večer shromáždilo a upřeně hledělo jedním směrem kamsi do dáli. Podle mého tím vyjadřovali stesk po té, co už tady není. Podle názoru dcery jen čučely do blba. Vnučka mě utěšovala a po vzoru svého hrdiny Binga navrhla, abychom vytvořily knihu vzpomínek se stránkou věnovanou huse. Takto vyrobená vzpomínka by mohla pracovat ve smyslu smíření se se ztrátou, tedy tohle neříká Bing, nýbrž já.
Strávila jsem hodiny na internetu hledáním, co všechno je zapotřebí na výrobu alba, které se vznešeně nazývá scrapbook. Bože! Netušila jsem, že tím otevřu Pandořinu skříňku, ze které se vyvalí nespočetné množství nápadů, materiálů a technik, které namísto inspirace přinášejí pocit bezbřehosti a neschopnosti si vybrat. Tož jsem raději namířila do nedalekého papírnictví, kde jsem za milé součinnosti paní prodavačky vybrala všechno, co takové začátečnice jako já potřebují. Především tedy album, lepidlo, nálepky, razítka různých pírek, raznici ve tvaru čtyřlístku, barevné papíry a především kufřík, do kterého se všechno vešlo.
Příroda mě vybavila různými přednostmi, manuální zručnost však mezi ně rozhodně nepatří. Přesto ale první stránka, zachycující holčičku s mámou na obrázku, co ten den vypadl z Polaroidu, dopadla téměř na výbornou. Ta další bude tedy věnována Huse a ta ještě další návštěvě divadla. Husu si budeme muset namalovat samy, nebo najdeme nějakou v omalovánkách. Divadlo O trpělivém princi budeme muset taktéž zvládnout bez fotek, protože aniž by bylo pořizování obrazových záznamů zakázáno, děj mě strhl natolik, že na žádné fotoreportáže nezbyl prostor. No dobrá, přiznávám, nebyl to pouhým dějem, ale i šikovným Loutkářem, jehož ruce vdechly marionetám přesvědčivost.
Jediným stínem celého představení byla skutečnost, že těsně po něm se vedle Loutkáře objevila odbarvená blondýna, která dávala všemožnými způsoby najevo, že spolu tvoří pár. Tím se kouzlo trochu rozplynulo, ale ne až tak docela. V kavárně jsme před produkcí mlsaly miňonky a pily kávu, tedy kávu jsem pila já, a taky jsme se po úzkých dřevěných schodech vyšplhaly na podestu, kde byla výstava obrazů a šperků a keramiky. Zakoupila jsem si vínově červený hedvábný šátek s nadějí, že pak budu moct vyhodit ten zlatohnědý, co jsem dostala z lásky před lety v jedné chorvatské vesničce. Už je dávno děravý a měl by vzpomínky spíše propouštět, než je zadržovat. Nebo bych mohla kousek z něj nalepit do vlastního alba. Třeba by tím vzpomínky dostaly svoje vlastní místo, ukotvily by se a nerozpínaly by se v mojí mysli, kdykoliv se jim zachce.
Skončil kurz, co ve mně zanechal dojmy více než rozporuplné. Vrcholné okamžiky střídané s těmi zcela opačnými. Bohužel jakoby odvahy spíše ubylo. Přemlouvám se každý den k nějaké aktivitě, jednou si namlouvám, že mám plató, podruhé na sebe přilípnu nálepku z nápisem Lenora a z celého srdce se nenávidím. Musím probrat obě knihy přípravky na CAE, abych měla natrénováno. Kamarádka mi tuhle říkala, že spousta věcí nás unavuje právě kvůli používání slova MUSÍM. Prý bychom ho měli zaměnit za CHCI. Vyzkouším…
Podezírám vnučku, že se někde dostala ke knihám Chalíla Džibrána nebo k novozákonním textům, protože hlásá velmi podobnou filozofii. Tuhle mi řekla, že její domov a můj domov bude vždycky společný. A já jsem si vzpomněla na svoje nekonečné stěhování, co jsem tak těžce snášela, protože jsem tenkrát netušila, že dům by neměl být kotvou, ale stěžněm a že největší poklady si ukládáme na nebi. Jen nerozumím, proč je třeba si tyhle obsahy dokola připomínat a ukládat znovu a znovu do paměti, kde se roztahuje spousta myšlenek opačných, zraňujících a nevyžádaných.
Pomalu se vypravuji na cestu do chorvatské chýše. Kamarádky kdesi četly, že by si měl cestovatel vzít sebou zámek, neboť na dveřích chýše je petlice, což mě rozesmálo i rozesmutnilo. Copak lze zamknout chýši ze slámy tím, že dám na dveře zámek? Copak do ní stejně nevleze každý, kdo si zamane? Vždyť stačí jen rozhrnout stěny. Takže mám dvě možnosti, buď důvěřovat iluzi zamčenosti, nebo důvěřovat otevřenosti, která se blíží pravdě víc. Zatím to vypadá, že zámek zůstane doma…