V pondělí ráno jsem se musela přemlouvat, abych do kurzu vůbec vyrazila. Kam se podělo všechno to těšení? Snažím se rozklíčovat, proč mi moje nezletilá spolužačka, která nemá téměř žádnou mimiku, tak spolehlivě kazí náladu společně s chutí pokračovat. Nevím, zda je autistická, či elitářská, nebo prostě jen nevychovaná. Zásadně nezdraví, navíc při verbálním projevu pořád jedním okem sleduje lektora, aby měla zpětnou vazbu, jak je dobrá. Strašně rychle drmolí bezchybné fráze, jež neobsahují žádnou myšlenku a já mám z té své usilovné snahy přece jen nějakou zachytit bolení hlavy. Tolik negativní energie přímo vybízí k nějaké smysluplné proměně, avšak momentálně žádná alchymistická reakce na obzoru, zbývá jen nezpracovaný vztek doprovázený chutí se na všechno vykašlat.
Ve středu odpor k účasti na výuce ještě zesílil. Úterní večer strávený v rodném městě, spojený s ochutnávkou prosecca a moravského muškátu se trochu protáhl, takže nechuť ke středečnímu vstávání byla téměř legitimní. Přežila jsem a studijní materiály mě provázely na výlet do rakouského Předalpí. Cesta vlakem do Lince byla již od samého začátku poznamenána nervozitou ze zpoždění, nejhorším úsekem však bylo cestování mezi Vídní a Lincem, kdy na nádraží hlásili dvacetiminutové zpoždění, vlak dojel přesto přesně na čas. Navíc mě zmátla spolucestující tvrdící, že tenhle vlak do Lince nejede. Uklidnil mě až průvodčí, ale aspoň tady byl důvod, proč strávit cestu v jídelním voze u sklenice zakaleného pšeničného piva. „Ende gut, alles gut.“
Pobyt v malé vesnici blízko Lince přinesl několik nečekaných událostí. Tou první byla moje první zkušenost s jízdou na elektrokole. Po zvládnutí několika technických záludností jsem si cyklovýlet opravdu užívala. Dokonce jsem přežila skutečnost, že jsme měli k obědu párky, protože naším cílem bylo něco jako ráj uzenin, kde pro jistotu ani nic jiného nenabízeli. Následně jsme kopírovaly tok řeky (ano, „y“ je správně, protože se z naší výpravy odpojil jediný muž a poznamenal tak shodu podmětu s přísudkem), co nás zavedla do městečka Grünau. Vyhlášená cukrárna byla zavřena, tak bylo třeba pokračovat do další, otevřené. Aperol Spritz s proseccem se sice vyznačoval absencí bublinek, žízeň však převýšila sílu na reklamaci.
Další den byl ve znamení překrásného jezera Traunsee, na jehož hladině se zrcadlily rozeklané štíty alpského předhůří. Výšlap byl chvílemi téměř dobrodružný, nechyběly ani žebříky ani ocelová lana. Všechno bylo v pořádku až do chvíle, kdy mě na rovné cestě podklouzla bota na štěrku a následoval pád. Po přistání, které bylo všechno jen ne něžné, se mi chtělo zůstat navždy ležet v prachu. Po pár minutách proběhla inventura utrpěných škod. Naražené a odřené koleno, na které jsem se odmítala aspoň půl hodiny podívat, odřené ruce a dokonce i rameno.
Přesto jsem se plánované prohlídky Gmundenu nevzdala. Na stolku před obchodem s použitými věcmi jsem objevila křížek. A neuvěřitelné se stalo skutkem. Prodavač, na otázku, kolik stojí, odpověděl, že křížky se nesmí prodávat, křížky se mohou jenom darovat. Takže jsem křížek dostala prostě jen tak s přáním navíc, aby mi přinesl štěstí. V tu chvíli mě přestalo všechno bolet. Nejprve jsem si tuhle krásu chtěla nechat jenom pro sebe, ale copak by člověk neměl právě ty nejhezčí věci sdílet s ostatními?
O kosmopolitních večírcích
Miluju je. Scházíme se v altánku, vždycky tam sedí aspoň jedna osoba. Pak je najednou plno. Občas někdo zmizne, dědeček s vnučkou se jdou podívat na místní hudební produkci, malá holčička si zatancuje před Sparkasse, pak jsou zase u stolu jakoby se nemetlo. Babička se ztratí taky, po návratu je tajuplná. Manžel sestřenice odejde s ipadem domů ke klavíru, kde se učí dle nějakého programu hrát profláknuté songy let dávno minulých. Jednu chvíli je skleniček málo, potom zase moc.
Mluví se česky, německy, anglicky, jak se Vám líbí. Pozorují se hvězdy, co by měly padat, ale nepadají. Schraňují se přání, až tedy padat budou. Co se stane za chvíli je nepředvídatelné, což mě nikdy nepřestane bavit. Usínám s pocitem, že zítra to bude zase trochu jiné, že slovo nuda tady vypadlo ze slovníku, že odpočívám a sbírám síly na dny, co přijdou… že je to príma chvíli být mezi svýma.
Na zpáteční cestě jsem pilně psala domácí úkoly, totiž review a dokonce i letter, a přitom přemýšlela o další cestě. Trvalo dlouho, než jsem si vnitřně schválila pobyt ve slámové chýši kdesi na severním pobřeží Dalmácie. Potýkaly se ve mně přitom dvě bytosti, chýšová holka, co chce strávit týden brouzdáním v moři, popíjením zteplalého piva a čtením a čtením a čtením. Tou druhou je ta, co myslí, že je třeba neustále setrvávat doma, počítat perličky a slepice, protože je v tom nejlepší. Chýšová nakonec slavila vítězství s argumentem, že stejně všechno ošetřit nejde, že nikdo není nenahraditelný, tudíž je třeba se pustit a vyrazit.
Protože když nikam nevyrazím, tak si asi nerozbiju koleno, ale taky mně nikdo nepopřeje jen tak z celého srdce štěstí…