Pro tentokrát bych začala zeleninou. Tedy zeleninou nakládanou. Po návštěvě workshopu pořádaného Kyselovými, což je umělecký pseudonym pro nadšence mléčného kvašení, jsem zakoupila soupravu sestávající z pětilitrové sklenice se zvláštním víkem a čtyř keramických závaží. Do procesu jsem se pustila provázená štěstím začátečníka. Asi dvakrát bylo výsledkem mého snažení úžasné zelí s mrkví, třikrát neméně úžasné kimči. Potom se ke mně štěstěna obrátila zády. Dvě zkažené dávky kimči mě na dlouhý čas odradily od dalších pokusů. Až několik dní zpátky mě v obchodě přemluvilo čínské zelí, že bych do toho mohla jít znovu. Všechno jsem vyvařila, přidala hodně zázvoru a ještě více soli. Nyní čekám na výsledek. Přitom přemýšlím, zda není snadnější koupit jednu předraženou skleničku kimči s jistotou, že není plesnivé. Ale po úklidu kuchyně a milosrdném výpadku paměti, kolik všechny ty suroviny stály, převládl pocit, že jsem sice zvolila cestu nesnadnou, plnou překážek i zklamání, ve svém výsledku ale naplněnou kreativitou.
Betty MacDonaldová se mě nějak nechce pustit. Konečně vlastním její životopis spojený s příjemným zážitkem, že do knihkupectví Barvič & Novotný mohou vstupovat šeltie a tudíž určitě i ostatní plemena, či neplemena. Knihu jsem začala číst hned ve vlaku a pokračovala v tom celé nedělní odpoledne, až jsem všech těch téměř čtyři sta stránek zvládla. Jenže poté, co jsem knížku dočetla a zavřela, byla Betty stejně pořád se mnou. Samozřejmě by mě nemělo překvapit, že autor zřídkakdy odpovídá svým profilem představám, které si o něm na základě jeho vidění světa vytvořím. Přesto jsem ale překvapená byla. Ten text mi sebral ženu, která má věčný nadhled, ženu, která svým humorem všechno vyřeší, ženu, kterou na základě jejího proživotního nastavení čekají samé dobré konce. Jako bych zapomněla, že žádné dobré konce nejsou. Protože konec je konec a co je za ním je jedno velké tajemství.
Tento týden mi dal můj zenový mistr Wilda najevo, že jsou zásady, na jejichž dodržování bude vždycky beze zbytku trvat. Jednou z nich je mnohokráte opakované a stejně tak mnohokráte zapomínané tady a teď. Když jsem s ním, mám ho vnímat. Jenže někdy se myšlenky zatoulají někam hodně daleko k obsahům, co nemají s přítomností docela nic společného. Během vyjížďky jsem začala zcela nesmyslně přemýšlet nad tím, co si vezmu na cestu do vlaku, pokud pojedu za tři týdny do nějaké slaměné chýše na pobřeží kdesi v severní Dalmácii. Chvilku to vypadalo, že mi to projde, ale pak najednou přišla lekce. Uskočil do boku takovou rychlostí, že mě to vyhodilo ze sedla a při zpětném pohybu jsem si o jeho okraj narazila zadek tak, že se mi ještě několik dní poté při každém dosednutí tahle situace připomínala. Jakmile byla moje pozornost nazpět, proměnil se opět v mulu.
Pravidla při cestování porušuji nerada, myslím taková ta všeobecná, jakože mám mít platnou jízdenku a respirátor. Jenže jsme o víkendu vyrazily s psicí vlakem do Brna a potom na Pálavu. Až na nádraží bylo zjištěno, že já náhubek mám, ale ona ne. Hlavně, že nechyběla miska na vodu. Ta se ovšem na čumák nasadit nedala. Poraženecké nálady okamžitě vytušily šanci a jaly se konat svoje destruktivní dílo. Moje rozhodnutí bylo jasné, prostě nastoupíme a každý ujetý metr směrem na Brno se počítá. Ve vlaku jsem pak ubohé šeltii zavázala čumák kapesníkem, ovšemže tak, aby mohla otevřít tlamičku. Pak nezbývalo než čekat na příchod průvodčího. Šeltie mezitím usnula s hlavou pod sedačkou. Prošly jsme! Výlet na Pálavu se mohl uskutečnit.
Sobotní noc strávená v Brně měla taktéž svoje kouzla. Například hodinové venčení s téměř nulovým výsledkem, protože všechny ty okolní pachy byly tisíckrát atraktivnější, než nějaké nudné vyměšovací procesy. Anebo setkání s paní, co venčila dvě šeltičky a ptala se mě, co to je? Přerostlá šeltie, odpověděla jsem se stejným pocitem, jako když Vám někdo kritizuje vlastní děcko, které je přece ze všech nejhezčí a nejchytřejší. Nedělní cestování trolejbusem přineslo také přinejmenším zvláštní zážitky. Tak třeba zdrogovanou, či opilou cikánku, která se vrhla na šeltii a zahrnula ji polibky. Na kočičí aukci, v kavárně na Zelňáku, při zpáteční cestě ve vlaku bylo vše, jak má být, navíc i s vypůjčeným náhubkem asi o dvě čísla větším.
S tím krátkým městským pobytem přišlo i zamyšlení, zda jsem ještě městská. Nejsem. Těch několik let na venkově mi nabídlo prostor, o kterém se mi ve městě ani nesnilo. A spoustu odstínů zeleně a nestejnou intenzitu dešťových kapek a mokro v botech, než dojdu do auta a zvědavé ovčí obličeje a věčné slepičí divení a kočičí uvolněnost a vůni koní připomínající čerstvý kváskový chleba… Ale města se přesto vzdát taky nemíním, jsem a budu i nadále ta, která ho má ráda a zároveň ta, která mu neřekne svoje definitivní ano…