Co týden dal a vzal… Dovolím si parafrázovat svou oblíbenou autorku, Betty MacDonaldovou, na jejíž životopis se v dohledné době chystám… Výsledek hodnocení vypadá vždy podle toho, jakým způsobem si natočím křišťálovou kouli, jak se v ní začne lámat světlo a zda jeho paprsky osvítí buď světlou či temnou část mé fluidní mysli. Zatím pořád ještě vnímám spíše ztráty, pronásledovaná pocitem, že času je málo, že ubývá a ničí moje plány stejně nelítostně jako pouštní vítr tváře Sfingy. Anebo jako slimáci salát. Ale není až tak zle. Odevzdala jsem překlad románu, což mi sice poskytlo prostor k dalším činnostem, zároveň ve mně vzniklo něco jako prázdné místo plné otazníků, co tedy bude dál.
Věnovala jsem se mu posledních několik pár týdnů tak intenzivně, že mi snad i chybí. Vzpomněla jsem si na seminář „Jednou se to z ruky pustit musí…“. Pustila jsem ho, anebo spíše pustila jsem se, přesto však zůstávám ovlivněná způsobem psaní, výběrem slov, opakováním jednoduchých popisů, za kterými se skrývá něco mnohem hlubšího. Něco ve své neučesanosti učesaného, skloňující bolest ve všech pádech tak, jak na nás lidské bytosti bez rozdílu přichází. Kocour měl na proces korektury názor zcela odlišný. Žárlil. Nevoli dával najevo chůzí po klávesnici, poleháváním na manuskriptu, popřípadě mňoukáním, které mělo znamenat, že má hlad, či prázdnou citovou nádrž, popřípadě obojí. Funguje to vždycky na sto procent, soustředěná pozornost vyvolává zájem okolí a zvyšuje dočasně naši atraktivitu.
Drůbež se chová ambivalentně. Což znamená, že je někdy vzorná, jindy nepochopitelně vzpurná. Ve výběhu řeší dvě skupiny hus teritoriální priority. Silnější skupina je tvořena dvěma matkami, jedním houserem a housaty, co byly vysezeny klasickým způsobem v hnízdě. Outsideři jsou housata vylíhnutá v líhni. Přestože je genetická informace identická, rodičovská láska v tomto směru nefunguje. Občas se jedna z líhňových hus někde zapomene a hnízdové husy ji naženou do boxu, kde ji programově frustrují. Někdy zasáhnu, nicméně nemůžu s husami trávit celé dny a dělat jim smírčího soudce. Navíc se s nimi nechci moc přátelit, protože vím, k čemu jsou určeny. I přesto si myslím, že je jíst nebudu. Věčná dilemata všežravce mě zřejmě nepřestanou pronásledovat nikdy.
Občas trénujeme agility. S fenkou i s holčičkou. Obě dvě jsou velmi dovedné při slalomu, při prolézání tunelů i při skákání přes překážky. Jedinou věc jsem malé agiliťačce zakázala. Nesmí prolézat kruhem, protože by tam s největší pravděpodobností uvízla. Potom jdeme obvykle na procházku k rybníku, během které má šeltie volno. Ona má šeltie volno skoro pořád, neboli furt. Její život by se mohl definovat jako „cochcárna“, si dělá co chce. Šťastná to fena! Jako obvykle přeháním. Umí spoustu povelů: „ke mně“, „sedni“, „lehni“, „dokola“ a „štěkej“. Navíc jsem byla loni na psím soustředění jedna z mála, kterou jsem mohla pouštět na volno s nadějí, že se ke mně vrátí. Po letech se dokonce i sama naučila pást kozy, prostě je nakonec vždycky někam zažene. V tomto si konkurují s holčičkou, té jde práce s „kozirevy“ taky velmi dobře.
V kurzu podávám kolísavé výkony. Domácí příprava pokulhává. Chystám se být na sebe přísnější. Zjistila jsem, že moje schopnosti jsou tím lepší, čím lepšího partnera vedle sebe mám. Minule mě posadili vedle mladého muže, který do kurzu přišel zřejmě omylem, protože mluvil tak plynule, jako by měl složenou „proficiency“. Do rozhovoru se mi moc nechtělo, avšak výsledek předčil veškerá moje očekávání. Moc hezky jsme si popovídali, dokonce jsem mu i všechno rozuměla a pod jeho „vedením“ jsem si připadala fakt docela schopná. Tyhle vrcholné chvíle pak střídají chvíle opačné.
Nechala jsem posekat zahradu, protože tráva byla pro normální sekačku nepřekonatelně vysoká. Hodně se mi to vyplatilo. Najatá síla přesekla kabel vedoucí od staveništního rozvaděče k zásuvce a taky hadici na vodu. Ještě že se nikomu nic nestalo. Kabel se musel vyprostit, odvézt, spravit a dovézt nazpátek. Psychicky se chystám na jeho opětovnou instalaci, oprava hadice na vodu je ve srovnáním s tím nudná akcička, pouze musím koupit spojku. Třešně na zahradě sklidilo hlavně ptactvo, višně tím podivným počasím ztratily objem, doufám, že jich pár nasbírám na domácí griotku. Z některých stromů začíná padat listí, podzim posílá první zprávy o svém příchodu. Ořechy dělají nezralé obličeje, stejně nás při jejich sběru zase předběhnou veverky. Prý mají podobné problémy jako my lidé. Někam si něco schovají, a pak zapomenou kam. Chystám se nabít pilu, abych mohla upižlat několik polínek ze spadlých stromů a přesvědčit tak sama sebe, jak prozíravá jsem, že vím, že podzim klepe na vrátka, že po něm rozkopne dveře zima, ale mě letos rozhodně nepřekvapí…