Pondělní lekce byla téměř skvělá. Jakože jsem nebyla nejblbější. Středeční mě postrčila ještě o kousek víc, takže jsem si na dopoledne naordinovala studium v kavárně, kde si praží kávu sami, navíc nabízejí od pohledu lákavé zákusky, před nimiž taje moje předsevzetí vyvarovat se sladkostí, jako led vhozený do sklenice zteplalého vína (doufám, že to nečte žádný vinař). U čokoládové kostky se testy dělaly téměř samy. Sice jsem předtím urazila asi dva zbytečné kilometry sem a tam při cestě do knihovny, která otevírala až v poledne, na druhé straně jsem si tu kostku fakt zasloužila. Už se těším na pondělí, až se tam opět šťastně uchýlím. Taktéž považuju za pokrok, že přestávám počítat týdny, co mě dělí od konce přípravného kurzu, ale naopak si ho užívám.
V této sezóně připomíná zahradničení katastrofu, především proto, že máme nevyžádanou společnost. Slimáci nás věrně doprovázejí celé léto, jejich převažující vlastností je totiž spolehlivost. Každé ráno narazím na nějaké opozdilce, co se plazí po chodníčku, kde jejich rychlejší druhové zanechali stříbrné stopy připomínající umělecké artefakty. Sběr slimáků a jejich následná deportace do lesa mně unavily, prostě respektuju, že tady jsou, a pokud se někteří včas neodplazí z polední výhně na dvorku někam do stínu, ponechávám je jejich osudu. Žádné prostředky na jejich vymýcení zakoupeny nebyly, protože mi všechny připadaly neetické. Takže letos neroste téměř nic. Jahody shnily, dokonce ani srny je neochutnaly, o petržel a mrkev se postaraly kočky v součinnosti se slepicí, rajčata se šklebí, jen jediná přeživší cuketa zatím vypadá, že bude plodná.
Každý večer piju čaj s medem, protože babička vyčetla kdesi zaručenou informaci, že se po něm hubne. Zatím aspoň netloustnu. Navíc mně došla baterka ve váze, nevím z jakých důvodů otálím s nákupem nové. Snažím se jezdit pravidelně, už kvůli tomu, že i pan Wilda vypadá „pěkně“, tož abychom v krajině jménem nadváha neuvízli společně. Někdy se mi ale fakt nechce. „Měla bych jít jezdit a přitom se mi chce spát,“ svěřuju se vnučce. Dobrá rada na sebe nenechá dlouho čekat. „Tak můžeš přece spát na koni, babičko.“ Našla jsem na půdě kolo, ošplíchala z něj prach společně se zašlou špínu. Po těch letech odstávky jsou duše zcela vypuštěné. Prosím dceru o součinnost při zprovoznění, přestože předpokládám nějaké nevhodné otázky. Rozhodně se nezklamu. Kam prý na tom kole pojedu… Jmenuji asi tři kilometry vzdálenou vesnici, samozřejmě následuje úšklebek. To mě ale od trochu pozdějšího zahájení cyklistické sezóny neodradí. Na podzim se chystám k „zur Donau“.
Tento týden jsem se v parku setkala se svým učitelem z germanistiky. Okamžitě jsem si vzpomněla na výklady Mannovy Smrti v Benátkách a taky aninevímproč na Michaela Kohlhaase od Heinricha von Kleista. Setkání bylo nostalgické, ale příjemné. Je hodně zvláštní vidět se očima někoho jiného. Odcházela jsem jako královna v petrolejově zelených šatech s červeným andělem kolem krku, abych se pak doma proměnila v uklizečku svých koček v černých leginách a vytahaném tričku…
O další příjemný zážitek se postaral můj autor, jakkoliv sebestředně tohle zní. Ovšemže vím, že mým autorem není, že je autorem mnoha dalších knih, že mi nepatří a vůbec. Ale když překládáte nějakou knihu, tak jste, jak říká moje milá kamarádka Veronika, ten nejpozornější čtenář. Tož já s tou knížkou skoro spávám. Potkali jsme se virtuálně u mě na dvorku, jak je v poslední době bohužel zcela obvyklé. Mámila jsem z něho „co tím chtěl říct“, rozhovor přirozeně plynul a byl naplněn smyslem. Po stěnách se přitom netečně plazilo psí víno, kočky nevěnovali naší zoom-relaci žádnou pozornost a my jsme společně splétali a rozplétali slova, věty a dojmy, aniž bychom použili slovo korektura. Večer mě pak navštívil takový ten pocit, že má význam, co dělám, že je v tom radost, kterou mi nikdo nevezme.
V pátek mi skočila na noční stolek kočka a vylila můj úžasný hubnoucí čaj. Musela jsem pak vzít stoh knížek, co tam několik měsíců spořádaně ležely, a každou z nich důkladně utřít, aby nelepila. Napřed jsem byla trochu bez sebe, ale pak jsem vnitřně kočce poděkovala. Ukázala mi totiž, co bych chtěla přečíst, dočíst, o čem bych chtěla napsat, vlastně mi poskytla zpětnou vazbu. Znovu jsem se přesvědčila, že jsou zvířata naši zenoví mistři. No a asi nepůjdu se svou šeltií na klubovou výstavu, aby ji uchovnili. Je větší než samec, jedno ucho má jako pejsek na tom obrázku, jak si roztrhl kaťata, má trochu nadváhu, protože žere tajně kočkám granule, chybí jí jeden zub a navíc mění srst. Ale ve své nedokonalosti je dokonalá a milovaná…