Nedržím ji v rukou poprvé, radost z ní nemívám. Většinou je mi předávána za disciplíny, kde na ni dosáhnu bez veškerého snažení, vlastně ji obdržím zadarmo. Jako tomu bylo v pondělí. Usedla jsem opět do školních lavic. Potřebuju se trochu popostrčit k metě nejvyšší, kterou je pro mě v tomto případě zkouška CAE. Během podivného školního roku neroku moje výsledky rozhodně nesouzní s naplánovanými představami. Intenzivní přípravka by mohla nastartovat motor změn v mém způsobu přípravy, mohla by do něj zavést řád, ze kterého by mohl následně vyplynout progres.
Tuhle první palmu jsem obdržela za věk, což se dalo ovšem předpokládat. Moji vrstevníci rozhodně do žádných kurzů nechodí, nechodí ani do kina Art, ani na pivo, prostě je nikde nevidím, tak je už ani nehledám. Jen věkový průměr kurzu mě vyděsil. Jedné spolužačce je prosím čtrnáct, spolužákovi sedmnáct a poslední studentce je čtyřicet, hurá! Při přípravě na konverzaci jsem narazila na stejný problém, jako v předchozím kurzu, který byl ještě online. Ti mladí lidé mluví hodně rychle, mají fakt dobrou slovní zásobu doprovázenou vynikající znalostí gramatiky, samé „neverthelles“, „moreover“, „to give an illustration of“, jenže vůbec nepochopím, o čem je řeč. Až po chvíli si uvědomím, že je řeč o ničem. Bezchybně sestavené bezobsažné řetězce pospojované dohromady uvedeným spojkovým materiálem.
Odcházím z první hodiny s hodnocením, že mám úžasné konverzační schopnosti a „social skills“, nicméně gramatika společně se slovní zásobou pokulhávají. Přemýšlím, zda je to druhá palma, či není. Ale nabízí se i matematický pohled na celou záležitost: Palma za pokleslé výkony by se mohla vykrátit s palmou za výkony nadstandardní, či průměrné. Takže bych nakonec mohla odtáhnout jen s palmou jedinou. Ale dost bylo palem. Největší děs mám z toho, že musím do konce týdne napsat esej. Do toho na mě vyčítavě hledí nezkorigované stránky překladu knížky, co musím do konce měsíce odevzdat. První dny jsem vsadila na prokrastinaci, poněvadž na své kvality v téhle disciplíně se můžu spolehnout. Potom mě legitimně zdržela návštěva kadeřnice a vinná degustace, pak nastal okamžik pravdy. V pátek jsem já i budoucí esej zalehly do postele. Asi nejhorší věc, co jsem mohla udělat. Spánek ve společnosti poraženeckých nálad zaútočil ze zálohy a nebylo se kam schovat. Četla jsem zadání několikrát po sobě, sjela několik videopřednášek, začetla se do materiálů z univerzitní knihovny. Po napsání několika příšerných verzí jsem prostě usnula…
Místo toho, abych se vzchopila, začínám s pomocí kalendáře počítat, kolikrát do toho děsného kurzu musím ještě jít, kolikrát se ještě ztrapním. Přemýšlím, že bych namísto tohohle trápení mohla chodit na nějakou lehkou konverzaci, kde se nic nehodnotí, kde všechno jen tak hezky plyne. Místo toho ale usedám ke stolu na dvorku, abych po hodině trápení esej napsala. Následující den dodělám i druhou část úkolu, dopis, se kterým tolik problémů nemám. Zbytek dne trávím nad překladem románu, práce v posteli je zakázána jednou provždy. Opíšu si do sešitu spoustu vznosných anglických frází, na závěr jsem „dogtired“. Přemýšlím, že konečně začnu běhat, ale nemusím, protože začíná pršet. Takže prokrastinuje Matka Příroda.
Hodně o ní teď s holčičkou mluvíme. Její odhalení přineslo nesčetné množství otázek. Matku Přírodu jsem přivedla na scénu z čistě etických a výchovných důvodů. Protože Matka Příroda je smutná ráda, když se v ní křičí. Malá bytost má totiž ve zvyku hulákat venku jako na lesy. Matka příroda se stará o všechno, jak nejlíp umí. „A proč se tady vyvrátil ten stromeček???“ No dobrá, asi jsem si moc nepomohla. Vysvětluji, že toho má Matka hodně, proto nemůže zachránit všechno. Večer budu hledat Dášenku, čili život štěněte, neboť tam hraje zmiňovaná velkou roli. Tedy vlastně její hlas, co Dášence říká, co má dělat. Jenže si musíme napřed dočíst knížku o paní Mikulkové, která dotáhne domů každou kočku, co jí přejde přes cestu. Koho mi tím připomíná?
Ale pořád je pohádka o paní Mikulkové lepší, než ta, co četla vnučce na dobrou noc její maminka. Byla o sedmikrásce a skřivánkovi, který umřel protože mu nedali do klece vodu, když ho chytili, kytku pak vyhodili. Asi budu muset napsat nějakou pohádku sama, protože vím, že potřebujeme příběhy s dobrými konci, i když už nejsme dávno děti. Potřebujeme příběhy s dobrými konci, ve kterých bychom se mohli mezigeneračně potkat, ve kterých budou mít všechny kytky a skřivánci vodu, kde se budou kočky vyhřívat na dvorku a předávat svou snivou energii každému, kdo o to bude stát.