Vypravila jsem psa, vypravila jsem sebe a mohly jsme vyrazit na výlet. Na vysočinu. S babičkou. Překrásné údolí Švarcavy způsobilo hned první drobný konflikt. Nevyvolala ho však šeltie v bedně, která cestování z jeho podstaty nesnáší a pokud se protestně nevyzvrací, tak aspoň kontaminuje slinami čerstvě vypranou deku. Babička reklamovala silnici. Tedy reklamovala skutečnost, že nevedla rovně. Tohle prý silnice v Rakousku nedělají. Ani v Alpách ne. Nesměle jsem se tedy zeptala, jak ty rovné silnice můžou vést do hor. No, nějaké zatáčky byly nakonec přiznány, ale dočista jiné, než ty naše, úplně jinak klopené a mnohem, mnohem širší. Omluvila jsem se babičce, že na Tři Studně nevede vymazlená čtyřproudovka.
Okna pokoje byla obrácena k lesu. Psice obsadila v noci křeslo, které jí zůstalo až do konce pobytu. Totalitní hotel po částečné renovaci měl zdi jako z papíru a byl obsazen z velké části seniory, kteří měli sice problémy s hybností, ale ne s hlasivkami. Babička oprášila učitelskou minulost tak, že jim kolem jedenácté domlouvala, aby nerušili noční klid. Divné bylo, že šli fakt spát. Následujícího dne odjeli. Nastal klid. Po dnech mimořádného volna, za které děkujeme věrozvěstům a smutnému faktu, že nám upálili Žanka v Pakostnici, se vylidnili i turistické a cyklistické trasy. Procházela jsem cesty, které znám téměř nazpaměť z dob dávno minulých, kdy jsem po nich svištěla na kole či na běžkách. Nemohla jsem si odpustit návštěvu významné vesnice Kadov, kam jsme na kolech kdysi dojeli jeden den omylem čtyřikrát, a proto zůstala obtisknuta v mojí mysli napořád. Pivo nestálo za nic, cesta nazpět z nepochopitelných důvodů trvala mnohem déle.
Problém představovalo pouze venčení. Doma není třeba nic řešit, protože tyto záležitosti si vyřizuje moje čtyřnohá družka sama. V létě zcela bez asistence, když nastane horší období, stačí jí stoupnout ke dveřím s tázavým výrazem v obličeji. Nakonec se z problému staly hezké chvilky, kdy jsme se každá se svými myšlenkami procházely ztichlým ranním lesem, anebo chodily večer na drink do nedalekého stanu pro cyklisty. Sáčky na extrementy v přrodě nenosím, což se mi v rekreační oblasti málem vymstilo. Šeltie po hodinové procházce neustále nic nevytvořila. Potom se to stalo. Přikrčila se na trávníku nejluxusnějšího sídla v širém okolí a bez zábran vykonala, co vykonat potřebovala. Naštěstí obyvatelé místního milionářského sídla nic nezaznamenali, neboť seděli o kousek dál za živý plotem z relativně vysokých jehličnanů.
Naučila jsem se pít ginger beer s rumem, ale zůstalo vždy u jednoho vzorku. Slavení narozenin proběhlo „v jiném rytmu“, ale přineslo sebou docela velkou hromadu kostlivců, kteří radostně opustili svou skříň, aby mohli odcestovat za mnou za účelem nekonečného opakování toho, na co jsem chtěla dávno zapomenout. Teď jsem o nepatrný kousek dál. Vím, že zapomenout nejde, jen je možné pomocí milosti, co se občas jen tak snese shora, nahlédnout na ztráty jinýma, trochu víc vědomýma očima. Někdy… Ale dověděla jsem se, že mám narozeniny ve stejný den jako Dalajláma, což mě naplnilo radostí. Tedy ne že bych si myslela, že mám našlápnuto na nějaké protekční osvícení, ale bylo mi dobře z pocitu, že něco společného by tady bylo…
Cesta zpátky se z nepochopitelných důvodů klikatila stejně jako cesta tam. Doma čekaly naštvané kočky společně s rozdělaným překladem, jehož dokončování mě uvedlo do transu, ale zcela jiného, než bych si představovala. V neděli jsem před návštěvou divadelního představení pod širým nebem bloudila vyprázdněným městem. Na ulici, kde je Bar, který neexistuje, byly bary, co neexistují doopravdy. Některé zavřené přechodně, jiné napořád. Sezení na zahrádce taktéž moc veselé nebylo, protože kolem nás byly domy s fasádami zakrytými plachtami, navíc obehnané lešením.
Když se mi kus nelíbí, odcházím. Ale protentokrát mě tahle kacířská myšlenka nenapadla ani jednou, ani jednou! Hra o fiktivní návštěvě Winstona Churchilla v Brně i na bojišti, kde se odehrávala bitva Tří císařů (Dreikaiserschlacht) nabídla kromě zábavy někoho, koho jsem nečekala. Přesah! A bylo ho tam plno. Procházel se po jevišti, objevil se občas mezi i diváky, při děkovačce se skromně klaněl, dokonce i kytku dostal. Kéž by za námi chodil častěji. Tak já to s tou brněnskou kulturou ještě dočista balit nebudu!