Významný týden. Týden obsahující moje poslední dny na základní škole. V závěru jsem je počítala, jako bych byla voják stříhající metr. Ani nevím, kdy se všechno tak jednoznačně nastavilo, kdy se počáteční snaha rozplynula, až z ní nezbylo vůbec nic, jen únava… Tenhle šálek čaje chutná hořce a slaně, tak nezbývá, než se vydat na další cestu. Kdybych měla tu moc, změnila bych asi hodně věcí. Tak třeba bych posunula začátek vyučování na devátou hodinu. Prodloužila bych přestávky, aby mohly plnit svou funkci, aby si všichni na chvilku opravdu odpočinuli. Taky bych nenechala chodit děti do kabinetu sem a tam, pomůcky bych si nosila sama. Zavedla bych konzultační hodiny pro rodiče i děti dohromady. V jídelně bych rozšířila nabídku i o bezmasá jídla. Pro základní školu bych nechala jen jeden cizí jazyk, angličtinu, hned od první třídy. Děti bych učila v menších skupinkách, tak do dvanácti účastníků. Trvala bych na hodinách konverzace a zavedla bych předmět soft skills, který by obnášel zásady slušného chování, ke kterému nedílně patří i přiměřená forma komunikace. Já vím, že to nejde, navíc se musím přiznat, že jsem chvílemi prožívala regres spojený s touhou po přítomnosti muže, který se jmenuje Igor Hnízdo.
Také bych chtěla ukončit tu věčnou válku, nekonečnou bitvu, kde je na jedné straně nejdůležitější získat nejlepší známku, na straně druhé zase snaha, nedat ji jen tak zadarmo. Při tomto klání přichází zkrátka to nejdůležitější. Vzdělání. Vlastně ne, touha po něm. Posedává po tmavých koutech školních budov, v jejichž zdech pořád ještě přebývají totalitní způsoby. Když někdy promluví, tak ne moc nahlas. Mohou ji zaslechnout jen ti vyvolení, ti, kteří se umějí ztišit a naslouchat. Ti, kterým bych z celého srdce přála, aby o tuhle schopnost nikdy nepřišli, aby o ni pečovali a vážili si jí, protože ona vždycky přeroste každý známkovaný výkon, protože je, řečeno slovy Boženy Němcové, jako jantarová kapka, která nikdy nevyschne…
V období jezdeckém se moc nedaří. V období jezdeckém se nedaří vůbec. Wilda je se stavem věcí zcela spokojen, když mě zaslechne na druhém konci pastvy při nahánění drůbeže, tak přikluše dolů s hladovým obličejem očekávajíce večeři. Doufám, že záda povolí a my se opět setkáme jako kůň a jeho jezdec. Tedy jezdkyně, aby bylo učiněno genderu za dost. Stádo chodí dolů jen občas, napije se, aby pak zase postupně mizelo na pastvě, kde líně pochází přežvykujíce trávu. V těch největších vedrech nevyhledává stín, možná do sebe akumuluje sluneční energii, aby ji uschovalo na nějakém tajuplném místě na horší časy.
Králíček má vycházky. Udělala jsem mu malý výběh u klece, tak občas vyrazí na výlet. Nejraději se schovává za košem na dřevo. Málem na něho spadla kovová halapartna, kterou svírá černý rytíř, jenž představuje držák na nářadí na udržování ohně. Další věc, kterou shodil, byla napáječka. Nepochopil, že technologicky není možné napít se z jiného místa, než zvnitřku klece. Hlavně na něj nesmím zapomenout, až budu někam odcházet. Kočky jsou sice nevšímavé, ale nikdy nevím, co provedou. Olga před chvilkou donesla mrtvého ptáčka, vrabce. Hodiny číhání se jí bohužel vyplatily. Mrtvolku jsem jí odebrala, tak mi za chvilku jen tak mimochodem hodila na klávesnici nějakého hmyzáka, jasně že taky už bezduchého.
Včera večer jsem málem ochutnala podivnou specialitu. Mravence v medu. I když možná jsem je již ochutnala, aniž bych o tom věděla. Nerozumím, z jakého důvodu se jich takové množství přišlo kolektivně utopit. Usladili se k smrti. Mě tím odsoudili k nebezpečné náhradní činnosti dobývat ze sklenice pampeliškový med, který jsem vyrobila a který ztuhl tak, že tvoří její nedílnou součást. Naštěstí jsem práci s nožem zvládla bez zranění.
Už jsem zase tady, v sedle. Téměř po měsíci jsme vyrazili, my tři mušketýři. Projížděli jsme o něco více zpustošeným lesem, kde jsme vyrušili tři srnčí mláďata. Toho prvního se Wilda lekl příšerně, na ta dvě další čuměl asi z metru a vůbec to s ním nehnulo. Takže ho podezírám ze simulace. Psice byla taktéž šťastná. Proplétala se mezi stromy, vyčkávala u děr na hlodavce, stihla u toho i závodit s koněm. Tohle jsou chvíle, kdy se mi podaří bez nějakého meditačního úsilí být skutečně tady a teď. S koněm, se psem a lesem.
O víkendu opouštím základnu a vyrážím na Vysočinu, které věnuju větší část svého dalšího týdenního povídání…