Nemůžu usnout. Převaluju se ze strany na stranu, ruce a nohy popálené od kopřiv a poškrabané od šípkových trnů bolí jako čert. Bezmocnost pálí ještě víc. Ráno bude s největší pravděpodobností o perličku méně. A to jsem si myslela, jak mám celou situaci pod kontrolou. Hledání za soumraku zabralo více než dvě hodiny. Jednou jsem ji zahlédla sedící na zemi v keřích. Odchyt nebyl úspěšný, po něm následoval jen tlukot křídel, ze kterého jsem usoudila, že přistála někde vysoko ve větvích. Ještě chvilku jsem poslouchala zvuky rozléhající se ve tmě, ale ten její nebyl ve směsici hlasů rozličných nočních tvorů k rozeznání. S čím dál tím hustější tmou se zároveň prohluboval i můj pocit zmaru. Ztracená perlička pro mě představuje ztracenou jistotu, že můžu něco dokonale ošetřit.
Podivné bylo hned pondělí, kdy přívalový déšť spláchl před dům bahno a polámané zbytky větviček, zetlelé loňské listí a taky koňský hnůj. Padaly kroupy, šlehaly blesky a malá holčička na půdě usedavě plakala a nedala si vysvětlit, že se nic neděje. Protože věděla, že jí neříkáme pravdu, že se něco fakt děje. Zoufalá fena od sousedů překonala elektrický ohradník a šla se schovat k nám. Odložila dokonce lovecké pudy a společně s kočkami čekala, až se bouřka přežene. V této chvíli nikdo z nás netušil, ve čtvrtek nastane na jih od nás něco mnohem horšího.
Úterý bylo po dlouhé době odříkání kulturní. V kině Art sice neměli APU, o které jsem několik minulých měsíců snila, ale střik z bílého vína, který barman namíchal omylem, svůj účel také beze zbytku splnil. The First Cow, netradičně pojatý příběh o osídlování divokého západu nabízel zcela odlišné obrazy, než na jaké jsme v tomto žánru zvyklí. Děj plynul pomalu, kamera ulpívala na detailech a dialogy se přizpůsobovaly nastavenému rytmu. V hlavní roli se představily hodnoty, které nejsou vyčíslitelné penězi, a které ani mol, ani rez nezkazí. Film začíná nálezem dvou koster, takže bylo hned jasné, čím bude končit. Strach z budoucí agrese převážil touhu setrvat. Přinutil mě opustit sál a strávit posledních deset minut v kavárně nad sklenicí levandulové limonády.
Z kina jsme vyšli ztichlé, každá pohroužená do vlastních myšlenek, posmutnělé z nevyhnutelnosti konců. Siluety ježka na silnici jsem si všimla téměř na poslední chvíli. Její majitel sofistikovaně přecházel čtyřproudovou silnici u Kounicových kolejí. Přiběhla jsem k němu, sundala šálu z krku a pichlavého sebevraha jsem do ní pečlivě zabalila. Kamarádku pak musela vygooglovat, jak se rozezná ježčí kluk od ježčí holky. Informace byly stejně k ničemu. Ježek se z pochopitelných důvodů proměnil v nedobytnou kouli a bylo po poznávačce. Skončil v psí přepravce, kterou pořád vozím sebou. Chvilku mě pronásledovala myšlenka, že má možná někde v parku mláďata. Ale když jsem ho přenášela k autu, tak mně v hlavě naskočily obrazy, jak si hospodaří někde v remízku a jak ta mláďata vyvede až tam…Když jsem ho pak u nás po deseti minutách terénní jízdy vypouštěla do přírody, bylo mi z mého rozhodnutí nenechat ho na silnici fakt dobře.
Ve čtvrtek jsem se při programu VIDA After dark snažila rozklíčovat nejrůznější fyzikální jevy, povětšinou tedy marně. Největší zážitek bylo nasazení brýlí, které vyvolávaly stavy podobné těm po požití LSD. Neskutečné věci. Najednou se rovná podlaha změnila v kopcovitý terén, útočily na mě ze všech stran okolní předměty a do cesty se mi pletly neviditelné překážky. Po jejich sundání jsem si najednou začala považovat úplné střízlivosti a možná i proto jsem vypila jen jeden jediný koktejl a stačilo. Cesta večerním Brnem na zastávku trolejbusu byla na můj vkus až příliš poklidná. Přestože bylo před desátou, většina kaváren a barů většinou zavírala a město bylo pusté a prázdné…
Zato o víkendu, stráveném v Praze, nouze o lidi nebyla. Vadou na kráse byla jízda ve vlaku, klimatizace je pro České dráhy asi něco jako sprosté slovo. Větší část sobotního odpoledne jsme strávili ve Stromovce, večer pak v útulné kavárně kousek od ní. Vsadily jsme na Grüner Veltliner a neudělaly chybu. Jako bonus navíc nás zahalil kouř z marihuany od vedlejšího stolu, který naši dobrou náladu ještě trochu vylepšil.
Myšlenka na ztracenou perličku mě však neopustila a společně s ní ta opakovaná marnost, když zachraňujeme někoho, kdo nám nejde naproti, někoho, kdo má ve svém možná nevědomém plánu zakódováno, že se chce zničit. Jenže lidé se neschovávají v tmách a nelétají na stromy, lidé na to jdou jinak. Jen výsledek je stejný. A energie vynaložená na jejich záchranu se vždycky někam beze stopy ztratí…