Místo akčního víkendu stráveného v sedle a následně na literárním večírku, kde bych mohla přečíst pár svých básniček, ležím a částečně sedím na sedačce v obýváku a dlouze přemýšlím, kdykoliv potřebuju někam vyrazit. Bezmocnost v podobě nějakého uskřípnutého nervu mě zbavila svobody pohybu. Na tradiční koňskou akci jsem málem vyrazila, ale odpískala jsem to přesně v tom okamžiku, kdy jsem si obouvala jezdecké boty a nepovedlo se. Nakonec jsem přece jen vyrazila na chvilku autem, pozdravit se s přáteli.
Mnozí mojí neúčasti opravdu hluboce litovali. Díky mým výkonům totiž nemuseli pořadatelé objednávat žádná zábavná čísla, protože já jsem jim je pravidelně poskytovala zadarmo. Nezapomenutelné chvíle při trailu, kdy jsme s Wildou stáli asi deset minut před zvoničkou, kam odmítal zajet, přestože při nácviku tam několikrát vlezl jako mula. Anebo můj elegantní způsob, jak jsem se dostala na balík slámy a překonala jej v horizontální poloze, jako bych byla nějaký plaz. O pracovním klusu a uvolněném cvalu ani nemluvě. Nejlepší jsme byli při jízdě kolem barelů, kde není žádná velká jezdecká technika zapotřebí. Letošní ročník byl o naše kreativní výkony značně chudší. Myslím.
A tak jen občas dolívám vodu housatům, co se přesunula do větší ohrádky, kde tráví ve sladké nevinnosti své dny okusováním travičky a koupáním se v lavórku. Potýkám se s něhou, kterou ve mně probouzí jejich nemotorné pohyby, pípání a hebkost nažloutlého chmýří, které se časem promění v peří. Udržuju si odstup a za chvíli nebudu zřejmě jíst ani tu drůbež. Těmhle ale život nezachráním. Nezachráním asi nikdy nic. Navečer zametám ptačí peří v kuchyni, důkaz, že kočky ulovily nějakého nepozorného ptáčka. Přemýšlím, zda statisticky ptáčkům prospívám více, než jim škodím. Pravidelně jim plním jejich krmítka, nicméně taky pravidelně krmím jejich predátory. Tahle věčná dilemata mě občas uvrhnou do hlubokého smutku.
S perličkami se pomalu propadáme do příjemného stereotypu. Kolem deváté hodiny je zaženu do kurníku, který však musím za tímto účelem znovu otevřít, a ony disciplinovaně nastoupí jako vojáci a zaparkují uvnitř. Velké husy s odrostlými housaty jsou také na svém a stačí je jen zavřít. Předtím se ale ještě slituju a s nasazením vlastního života jim vyměním vodu. Za zavřenými dveřmi pak slyším jejich spokojené čochtání. V neděli nás opustila jedna z vynesených slepiček. Jsou z těch velkochovů tak opotřebované, že vydrží přinejlepším tak tři, čtyři roky, a pak odejdou. Zahrabala jsem ji v lese, na druhé straně silnice, a zatížila kameny.
Obchází prý kolem lišky, říkala dcera. Mají teď zrovna mláďata a starost, jak je nakrmit. Škoda, že nechytají potkany. Ty potkany, co je měl zahnat zvuk perliček. Tento přírodní prostředek zcela selhal. Perličky vydávají děsné zvuky jen sporadicky, zřejmě jsou spokojené, tak není třeba nic reklamovat. A hlodavci se vesele prohánějí sem a tam a jen se smějí našim snahám, jak se s nimi vypořádat.
Do stáda přibyla ponička. Neskutečně roztomilá. Ostatní koně ji naštěstí přijali v dobrém, protože je fakt malá. Asi jim připomíná hříbátko a netuší, že je to hříbátko věčné. Zařadila se bez problémů a užívá si pastevní režim 24/7. Vypadá to, že jí nic nechybí. První večer jejího pobytu jsem se na ni šla podívat. Stála kousek od ostatních a ukusovala rozvážně trávu. Vrostlá do přítomného okamžiku vnímala jen to, co bylo důležité. Vypadá to, že mám další učitelku.
A občas přicházejí okamžiky, které se snesou jakoby z nebe. Okamžiky, ve kterých se najednou dívám kolem sebe jinýma očima. Je otázkou, zda se jedná o stav, kdy jsem si nasadila brýle mámení, anebo naopak. Zda-li jsem si je právě nesundala… Patří k nim chvíle strávené večer na dvorku, který se pomalu barví každým rokem více a více do zelena, protože zvědavost psího vína nezná mezí. Chvíle kdy se oči opírají o majestátní lípu na druhé straně cesty, vzduch se rozezní hmyzími dozvuky a roztahující se stíny ozdobných travin za malou chvilku vyzvou tmu, aby začala dělat svou práci.