První sněhové vločky zvědavě poletují krajinou a objímají každý její obrys, jakoby si na ni z loňska nemohly rozvzpomenout. Nejprve ji zlehka pocukrují, zaretušují nedokonalosti povrchů na vypasených loukách, některé z nich si pak ustelou na špičkách zimní koňské srsti. Obzvláště hnědákům sluší velice, na mém blonďákovi, co je v létě palomino a na zimu bahňák, však moc nevyniknou. Kopytníci si jich nevšímají, s hlavami zabořenými do krmelců se senem nemají vnímání bíle paličkované poetiky na programu dne. Přichází čas vytáhnout z papírové tašky, ukryté kdesi v šatně, beránka.
Mit na sedle beránka přináší pro jezdce jako jsem já, velké množství výhod. Tu první ocení sedací část mého těla, jež se díky němu nachází i přes nepřízně počasí v teple. Druhou je pevnější sed. Pokud se tedy v mém případě dá vůbec o nějakém sedu hovořit, no, prostě se mi sedí líp. Následně jsem více uvolněná, z čehož by mohl něco mít i koník. Na beránčím čase mi v posledních letech vadí pouze to, že přichází dle mého čím dál, tím častěji. Jenom beránka nasadím, tak se už pomalu rozpouští sníh, přichází jaro spojené s jeho odkládáním, potom krátké letní a podzimní bezberánkové období, a pak zase následuje šustění papírové tašky.
Proto užívám každou chvilku ve Wildí společnosti. Podkluzuje nám to v čerstvě napadaném sněhu do kopce, kloužeme po cestě z kopce, vyjížďky trávíme na zahozené otěži, máme se hezky. Jsou ale chvíle, kdy se Wildova tolerance rozpustí stejně rychle jako ty první zvědavé vločky, co dopadají na zem dosud prohřátou odcházejícím podzimem. Můžu se na něj v tomhle směru stoprocentně spolehnout. Když se mi myšlenky začnou toulat a zanechají ho na naší cestě vyšlapané mezi loukami opuštěného, začnou se dít věci. Nevím, zda někdy navštěvoval nějaké meditace, či kláštery v Himálaji, ledaže by to stihl ten první rok svého života, kdy byl na pastvě s mámou. Ale ke mně se chová stejně jako buddhistický mnich k neposlušnému žákovi, co chce dosáhnout osvícení.
Dává mi v tomto směru velmi spolehlivé lekce. Nejoblíbenější prvek je úskok do boku a následný až škádlivý pokus o cval. Potom se zastaví a dělá jakoby nic. Dalším oblíbeným prvkem je šílený úlek z něčeho strašlivě nebezpečného, co zajisté žere koně, ale nikdo jiný, toto strašidlo nevidí. Také větvička, co z pochopitelných důvodů křupne pod jeho vahou, představuje důvod k pořádné panice, o ptáčkovi, co vylétne ze křoví ani nemluvě. Abych si nebyla jistá vůbec ničím, tak například na srnce, co se proti nám vyřítí z lesa, nereaguje vůbec. Po každé jeho akci se následně uleknu i já, ale na rozdíl od něj doopravdy, povětšinou se ale udržím. Začnu reklamovat jeho nechování, pak si uvědomím, že má vlastně pravdu. Mám být tady a teď, jakkoliv profláknutě to může znít.
Nejvíc si ale užívám cval. Na rozdíl od čtyřleté vnučky, která začala cválat již před půl rokem, moje cválání byl proces mnohem náročnější. Přesto jsem si jako zázrakem začala téměř po letech tohoto ruchu i užívat. Ve sněhu ale nejvíc. Je jasné proč. Hlavní příčinou je iluze, že mám všechno pod kontrolou, protože v hlubším sněhu se Wilda víc nadře, než když má pod nohama jisto. Druhou nespornou výhodou je měkký a přátelský povrch, na kterém bych mohla popřípadě přistát, pokud by zvítězil adrenalin a sníh přestal představovat omezení.
Někdy, když mám štěstí, tak se všechno najednou spojí dohromady jako rozházené puzzle. Pravidelný pohyb koně ve ztěžklém sněhu, v každé ruce tak dva gramy, světlo odrážející se od bílého koberce, panenský sníh před námi, hluboké stopy za námi a nad tím vším se rozprostře náš společný čas, čas Beránka…