Hlídám kočku Bertu v domě, kde na okně můžou viset vánoční dekorace. Stříbrné hvězdy, trpaslíci s červenými čepičkami nesoucí košíky plné dárků, sněhuláci, brusle ozdobené červenými mašličkami. Stolu pak vévodí adventní věnec. Příští týden zajisté přibude i nazdobený vánoční stromeček. Na tuhle kočku je spolehnutí. Domov pro ni představuje útočiště, když společně s nadcházející nocí přichází potřeba teplého místečka s naplněnou miskou. Není prý moc mazlivá, přesto za mnou v noci vlezla do postele a ráno se dožadovala doplnění citové nádrže, následně pak i doplnění misky.
Jak jen té Bertí domácnosti závidím. Také bych si ráda vánočně přizdobila příbytek. Chodívám se zatajeným dechem kolem výlohy „Krásného domova“, občas vstoupím i dovnitř, ale nekoupím téměř nic. Moje kočičí komando totiž kvůli vrozené zvědavosti každou novou věc prozkoumá, strhne ji na zem, kde ji zničí. Pokusy o vztyčení vánočního stromku jsem vzdala už dávno. Nepomáhalo ani ukotvení pomocí soustavy provázků. Vždycky ho sejmuly. Poté, co jsem potřetí zametla rozbité ozdoby, bylo jasno, kdo tady bude řídit vánoční zvyky.
Postupně jsem odkládala další představy. Vánoční růže je jedovatá, jmelí je jedovaté, větvičky nastříkané zlatou či stříbrnou barvou budou jedovaté taktéž. Adventní věnec ze smrkových větviček jedovatý nebude, ale skončí taktéž na zemi. Jediné, co by mohlo projít, by byla barborka, ale letos jsem zapomněla zavčas obstarat větvičky. Ale možná by nedopadl ani tenhle pokus, protože největší zábava je převrhnout vázu, protože z ní ta voda chutná přece dočista jináč.
Výsledkem mého předvánočního minimalistického zdobení je skleněný talíř s otvory na čtyři svíčky, který představuje adventní věnec a pár ozdob zavěšených uprostřed pokoje na IKEA lustru, kam se ty chlupaté bestie opravdu nedostanou. Chtěla jsem ještě zakoupit svítícího soba na dvorek, ale toho by zajisté zničila fena belgického ovčáka za aktivní spolupráce mojí šeltie.
Uprostřed mého psaní přišla Berta, zvaná zvědavá, něco málo snědla, aby se přesunula s největší pravděpodobností nazpět do postele. V tomto jsou všechny kočky stejné. Učí nás, jak se uvolnit, jak si jen tak odpočívat a snít. Těším se domů. Sice budu muset prvních pár hodin napravovat emocionální škody a přesvědčovat svou kočičí smečku, že ji mám fakt ráda, přestože mi z obydlí udělala jeden velký kočičí pelech. Až naplním všechny misky granulemi a naliju mléko bez laktózy, až vyberu všechny kočičí záchody a vysaju kočkolit, až se setmí a já zatopím v kamnech, doufám, že určitě přijde.
Kdo že by to měl přijít? No přece Duch Vánoc, ten, který navštěvuje domácnosti podle svých vlastních pravidel. Nepočítá vánoční hvězdy, ani druhy upečeného cukroví, nezajímá ho sterilní čistota podlah, svítící kopytníci na dvorku nebo vánoční věnce na dveřích. Chodí tam, kde má místo, kde na něj čeká láska a dobrá vůle. Pozoruju kočky schoulené u kamen, protahující se na gauči a říkám si, že ony ho přivolávají také. A nejen ony, ale všechna zvířata, o která se staráme a která se naopak starají tím zvláštním křehkým způsobem o nás. A stejně jako malé děti mají plné srdce důvěry a lásky.
Až se příští týden rozzáří vánoční stromečky, odpustím těm chlupatým potvorám všechna příkoří společně se všemi škodami, co tento rok způsobily. Soustředím se raději na obsahy, které nejsou sice vidět, ale jsou mnohem důležitější. Na oddanou huňatost, na schopnost dát najevo potřebu blízkosti, na jejich neúnavnou snahu domluvit se s námi, co potřebují ke spokojenému soužití.
Stmívá se. Uvelebily jsme se s Bertičkou zase v posteli. Přemýšlím, co bych jí, i Vám všem, milé kočky, do nového roku popřála. Plné misky, šťastné návraty do milujících domovů, víc kočičích plotů, víc kastračních programů, aby se nerodila nechtěná koťata vydaná na pospas krátkému a nedůstojnému životu. A abyste nás naučili usínat každý den v důvěře v den příští… Mňau!