Přesněji řečeno, Geralt z Rivie. Geralt za mnou přišel společně s podzimem. Všechny tyhle filmové lásky se objevují v době, kdy začne ubývat denního světla a vítr prohání neposlušné listí po smutných zahradách. V době, kdy obnažené větve stromů vyčítavě ukazují k šedé obloze. V době, kdy se nebráním a otevírám dveře svojí představivosti. Ve reálném bytí bývám ve svých citech víc než stálá, dlouho mi trvá, než se od něčeho, nebo spíše od někoho odpoutám, vlastně si ani nejsem jistá, jestli je něco jako úplné odpoutání možné.
S filmovým hrdinou má vztah zcela odlišnou dynamiku. Zamiluju se na první pohled a je to láska bez podmínek. Následně se mu beze strachu docela odevzdám, což znamená, že s ním trávím večery, že opustím jiné zájmy a že mu jsem po celou dobu trvání našeho společného bytí (o kterém on zjevně neví) oddaná a věrná. Stejně tomu je i s Geraltem z Rivie.
Vůbec nevadí, že z Rivie nepochází, že je to mutant, že má něco přes stovku a že v rámci děje navázal ambivalentní vztah s čarodějkou jménem Yennefer. Geralt vstoupil do mého světa především kvůli studiu angličtiny. Hledala jsem nějaký seriál, co by nebyl příliš intelektuálně náročný, abych porozuměla za občasné pomoci anglických titulků anglické řeči. Tento záměr beze zbytku naplnil. Díky němu jsem rozšířila slovní zásobu o nečekané výrazy. Nyní například umím bez zaváhání pojmenovat speciální druh okřídleného draka se dvěma nohama (wyvern), vím, že přídavné jméno fire-breathing zase znamená chrlit oheň, a tak podobně.
Gwynbleidd, Butcher, anebo Bílý Vlk, jak mu taktéž někdy říkají, má dlouhé bílé vlasy, žluté vlčí oči a postavu, o jaké si může většina mužské populace nechat jen zdát. Našlapuje potichu jako kočka, ovládá bojová umění různého druhu, mluví za něj činy nikoliv slova. Loví monstra, pomáhá tak lidem, přesto je jimi odmítán a sklízí samotu a opovržení. Na rozdíl od ostatních postav mluví pomalu a srozumitelně, čímž u mě jeho sympatie samozřejmě narůstá. U něj bych mohla okamžitě vypnout i titulky!
Další kladné body nasbírá tím, že miluje svého koně, tedy klisnu, která se vždycky jmenuje Roach, byť jich musel vzhledem ke svému věku a průměrnému věku koní již několik vystřídat. Postupem času se mění i jinak, snaží se odžívat bolest ze ztrát, dává najevo svoje city, když učí svou chráněnku Ciri, mění se ve prospěch lidskosti, přestože je mutant.
Nepotřebuju slyšet, že takový vztah je škodlivá iluze, představa odtržená od života, že takoví jako on nikde nejsou, že je pouhá smyšlenka, představa, zhmotnění nesplnitelných přání. Ani nebudu dávat svým známým svoje telefonní číslo, aby ho Zaklínači předali, pokud půjde náhodou kolem. Ani se nebudu rozhlížet v davu, zda ho koutkem oka přece jen někde nezahlédnu. Jeho představitel mi je cizí, Henry Cavill není Geralt z Rivie, pouze se stává po dobu několika desítek hodin projekčním plátnem, nosičem cizí fantazie, konstruktem.
Nemyslím, že bude Geralt smutný, až ho opustím v okamžiku, kdy nastane jaro a venkovní svět bude barevnější než ten seriálový. Vždyť musí být na takové vztahy za ty roky zvyklý. Každý z nás si budeme dělat svoje věci, jako předtím. Možná přestanu trvat na tom, abych se zbavila vzpomínek, možná budu víc naslouchat, kdo jsem a kam jdu. A potkám-li v anglofonním světě mutanta, budu s ním konverzovat plynně a na úrovni. Navíc zkusím taky našlapovat jako kočka, a pokud dorazím na svoje území, domů, pokud budu „mezi svýma“, sundám svoje brnění, abych se pohybovala bez něj a beze strachu. Ale zatím jsme s Geraltem ještě spolu, spojení neviditelným poutem vzájemnosti a kdo ví, třeba se zase potkáme při další sérii…
použitá fotografie v nadpisu