Vnímám obrys Tvého těla, přestože je schované pod plachtou. Když jsem ji před několika dny sušila a úhledně skládala, ani ve snu by mě nenapadlo, že pod ní budeš zanedlouho ležet a čekat, až Tě odvezou kamsi pryč. Daleko od místa, kde ses posledních pár let pásával, daleko od stáda, od Klisny a všeho, co jsi měl rád. Výkon veterinární asanace se tomu vznešeně říká.
Přijeli a náhle tady nejsi. Zůstala jen slehlá tráva, zaschlá skvrna od krve, prázdné místo a bolest ze ztráty. Ta posledně jmenovaná se jen tak neztratí. Přijdou deště, unavená tráva se narovná a znovu zazelená, skvrna časem také zmizí, plachtu, co zůstala ležet pod ořechem, někdo za pár dní ošplíchá, usuší a opět složí. Zdánlivě se všechno vrátí ke starým pořádkům. Stejně se mi však při cestě do výběhu bude znovu a znovu stávat, že budu vzpomínat, jak jsi za mnou s téměř psí oddaností běhával, a bude mi líto, že jsem neměla pokaždé v kapse něco dobrého.
Koně, stejně jako psi a vůbec všechna naše milovaná zvířata, by nám umírat neměli. O co lepší by bylo, kdyby nás tak mohli provázet po celý život, a pak společně s námi odejít. A proč nám koně připadají téměř nesmrtelní? Bude to zřejmě jejich velikostí, hloubkou jejich pohledu, ve kterém se můžeme potkávat s moudrostí starou jako svět, sebevědomým způsobem, jak se pohybují, teplem, které vyzařují…
Chtěla bych Ti poděkovat za to, že jsem v sobě díky Tvé odvaze našla tu svoji a zůstala s Tebou až do poslední chvilky, že jsem se s Tebou rozloučila a vyprovodila Tě na cestě, která vede na věčně zelené pastviny, kde od nepaměti trpělivě čekává nekonečně velké stádo těch, co odešli před Tebou. V té poslední chvíli jsi nebyl sám, ale doprovázela Tě láska Tvojí majitelky, která musela projít tím nejhorším rozhodnutím, aby Tě propustila, aby Tě už nikdy nic nebolelo a mohl ses konečně jako kdysi bezstarostně rozběhnout a běžet a běžet do tajemství nebytí.
Až tam prosím potkáš pana Matěje, mohl bys mu něco vyřídit? Že ho mám pořád ráda, přestože roky našeho odloučení plynou neslitovně vpřed. Že mě mrzí, že jsem s ním nezůstala až do konce a že vím, že tam na mě někde čeká. Možná jsem s Tebou mohla zůstat i proto, abych konečně vyrovnala vesmírný dluh vůči svému koni.
Chtěla bych ve své mysli vyvolat nějaké veselejší vzpomínky. Třeba jak ses po ranním krmení vydával na obchůzku kolem domu, okusujíce po cestě konečky trávy ještě trochu mokré od ranní rosy. Nikdy jsi nikam neutekl, protože si věděl, kam patříš, kde je Tvoje doma napořád. Prohlížím Tvoje poslední fotky a nechávám smutek, aby dělal svou práci. A protože smrt těch, co milujeme, přivolává neodbytně myšlenku na tu naši vlastní, mám neskromné přání. Až nebudu moct dál, až bolest těla převáží nad kvalitou žití, bylo by krásné, kdyby mě taky někdo vysvobodil, bylo by krásné odcházet a cítit kolem sebe lásku, která je věčná…
Věnováno bílému Arabovi a všem našim milovaným koním, co nás opustili…