Vánoce nás pronásledují snad už od konce října. Ze všech světových stran se na nás vrhají nevyžádané reklamy, výhodné nabídky a jedinečné příležitosti. Vypadá to jako nějaká týmová posedlost a není se kam schovat. Možná by pomohla taková ta místnost, kam je možné se na čas zavřít, kam se nedostane ani světlo, ani zvuk, tudíž, logicky ani vánoce… Ale kdoví, protože myšlenku stejně nic nezastaví, že ano.
Jako malá holka jsem je samozřejmě bez podmínek milovala. Ve vzpomínkách voní nazdobená vánoční jedle, babiččiny úly se rozplývají na jazyku a i po večeři si můžu přidat kapra a salátu, kolik chci. Jsem totiž šťastně nevědomá a neřeším ani nadváhu, ani co všechno musel kapr prožít, než se z něho stal řízek na vánoční tabuli. A přestože jsem už věděla, že dárky nenosí Ježíšek, radost z nich mi to nezměnilo. Většinu z nich si nepamatuju, ale vím, že jsem měla nejraději knížky. Na první svátek vánoční jsem se probouzela s radostí, že si je začnu hned číst. S kusem studeného kapra v jedné ruce a sklenicí se salátem v té druhé jsem pak vlezla nazpátek do postele, kde na mě už čekal Jack London, se kterým jsem se plavila po mořích, běhala po zasněžených pláních s Bílým Tesákem a procházela se Měsíčním údolím.
Z těch dárků praktických mě vzal za srdce jen jeden. Byly to čokoládově hnědé natahovací kozačky od Ježíška, kterým byl pro tentokrát tatínek. Ani nevím, zda mi bylo dvanáct nebo třináct, ale rozhodně to byl ten strašný věk, kdy doufáte, že do příštího rána vyroste z ošklivého kačátka labuť a ono se furt nic takového neděje. V těch kozačkách jsem cítila, že mám našlápnuto do světa dospělosti. S odstupem mnoha let se divím, proč jsem tam tak spěchala. Vykračovala jsem v nich sebevědomě a děsila se okamžiku, kdy se budu muset ve školní šatně přezout do příšerných papučí a má nově nabytá krása mě tak opustí. Ale vůbec nejlepší bylo, když jsem si mohla umýt hlavu a kráčet v těch kozačkách po ulici s dlouhými rozpuštěnými vlasy (protože jsem si sundala čepici, když mě nikdo z dospělých neviděl).
Ve věku hodně, ale fakt hodně dospělém, se mi přihodilo, že jsem zůstala na Štědrý den dopoledne sama doma a dívala se na pohádku. Když pak přišla moje velká dcera domů, našla mě v slzách. Nebyla jsem tak docela schopna popsat, co se stalo, že brečím a brečím a nejde to zastavit. Po chvíli ze mě konečně vypadlo, že jsem smutná, protože jsem se dívala na film, kde svět opustil Duch Vánoc a já mám strach, že je na tom ten náš svět stejně. Občas se mi tenhle pocit vrací, když uvíznu v dopravní předvánoční zácpě, nebo když vidím nákupní vozíky přetékající množstvím nezbytných potravin, nebo předvánoční slevy na věci, které nikdo nepotřebuje.
Žijeme v nějaké časové smyčce mezi vánocemi nadcházejícími a minulými, skloňujeme je ve všech pádech a snažíme se předtím, než nastanou, opět všechno stihnout. Tohle ještě musím uklidit, ještě tento druh cukroví napéct, převlíct postele, nenechat schnout prádlo na sušáku nebo na šňůře, mít suroviny na salát a naporcovaného kapra. Musím, musím, musím, jinak to nebudou ty pravé vánoce. Ale třeba právě proto se Duch Vánoc otočí a jde někam jinam, někam, kde je klid, kde je usebrání a naděje. A v nás se přes všechno usilování, hemžení a hektické snažení rozhostí nakonec prázdno.
Vracím se v myšlenkách na zasněženou cestičku na babiččině dvorku, na cestičku, co bývala osvětlená jen jednou jedinou lampou a její konec se ztrácel kdesi ve tmě. O jednom z mnoha šťastných štědrých dní u babičky jsem se šla po té cestičce projít. Po několika krocích jsem přestala vnímat světlo a hluk z domu a ke svému údivu jsem v čerstvě napadaném sněhovém poprašku spatřila stopy. Když jsem trochu zaostřila zrak, tak jsem ho zahlédla. Zahalen pouze v lehkém modrém plášti kráčel pomalu dvorkem mého dětství někam dál, do tmy, do tajemství. Otočil se a jen se na mě podíval. Neřekl ani slovo, protože věděl, že říkat nic nemusí, že jsou okamžiky, kdy jsou slova zbytečná. Od té doby na vánoce čekám, že ho zase někde zahlédnu. Není to však čekání naléhavé, tam někde v hloubi svojí duše vím, že jsem přece svůj nejkrásnější vánoční dárek už jednou dostala, tak co víc si přát.
Ale i když ho asi neuvidím, vím že zítra přijde zas. Převlečené postele mám, cukroví jsem zrušila, s brýlema na nose jezdím s vysavačem sem a tam pozorována kočkami a psem, kteří se pod vousy usmívají mé marné snaze zbavit se aspoň na chvilku chlupů a obtisků jejich tlapiček. Pouštím si prastaré nahrávky skupiny Greenhorns z doby, kdy se ještě nemuseli jmenovat Zelenáči, a říkám si, že se třeba pletu. Že ta naše úpěnlivá snaha všechno vyčistit, nachystat a obstarat může mít nějaký vyšší smysl. Třeba se v něco v nás snaží dát aspoň všechno to, co je vidět, do pořádku s nadějí, že pak vznikne výsostný prostor, ve kterém se budeme moci zastavit a usebrat a zahlédnout Ducha Vánoc, jak pomalu kráčí kolem našeho obydlí a přináší vánoční zvěst…