Probouzím se pozdě ráno s pocitem, že jsem včera spáchala nějaký závažný zločin, jinak bych se nemohla přece cítit takhle mizerně. Namlouvám si, že za to může příliš měkká matrace v hotelovém pokoji, zatažená obloha s různými odstíny šedivé barvy, anebo prostě jen moje obvyklá ranní deprese. Ale všechno si fakt jen namlouvám. Příčina je prostá. Místo toho, abych si večer četla, anebo postopadesáté sledovala oblíbený seriál Lovesick, začala jsem si postupně otevírat stránky s informacemi o prezidentské volbě a otevřela tím pomyslnou Pandořinu skříňku lží, strachů a polopravd.
Mohla jsem tušit, co si tím způsobím, ale zmocnila se mě iracionální touha dobrat se pravdy a naděje. Jakoby mě nějaká neznámá síla chytla za vlasy a vláčela mě nelítostně sem a tam mezi všemi těmi informačními servery naplněnými aktualitami, zprávami, záznamy z mítinků a úvahami. Úvahy jsou snad ze všeho nejhorší. Úvahu může napsat každý podle svého nastavení. Docela hrůza, že ze sumy stejných faktů vyleze pokaždé něco zcela odlišného.
Z celé té směsice a chaotických výkřiků na straně kandidáta B mě nejvíce zasáhly výroky o válce, jak nám klepe na dveře, jak se k nám nelítostně blíží, nicméně pokud zvolíme toho správného vůdce, tak on ji nedovolí, on ji zastaví, on nás zachrání. Jak jen může s takovou naivní lehkostí beztrestně šířit strach a manipulovat s ním? A co po volbách? Všechny ty nenávistné obsahy, lži a strachy, které se dostaly na světlo tady s námi bohužel zůstanou. Co se stane potom?
Se strachem z války jsem vyrůstala. I s přesvědčením, že nás Sovětský svaz zachrání. Slyšela jsem to každý den ve škole, učili mě lásce k našim osvoboditelům, lásce k ruskému jazyku. Četla jsem si knížku o odvážné školačce, které se zdávalo, že si hraje na písku před domem se soudruhem Stalinem a Leninem. Když jsme v branné výchově probírali bojové otravné látky, tak jsem měla strach otevírat v noci okno…
Jako posedlá postupně rozklikávám další zprávy, tentokráte z jiného soudku, čtu si o invazi na Ukrajině, o tom, jak má hospic v Rajhradu vrátit nadačnímu fondu peníze, ničím se studováním výsledků o hlasování v obcích v okolí mého bydliště (bože, žiju mezi Babišovci), informacemi o tom, jak válka nemusí dopadnout podle našich představ, přeskakuji jinam, abych se dozvěděla, že se Unie v otázkách řešení migrace neposunula, prokládám to zprávami o dezinformátorech, o tom, jak ani v kostelech není bezpečno, protože tam ve Španělsku zaútočil muž se samurajským mečem, v Kalifornii se taky vraždilo, ostatně v německém vlaku taktéž, násilí v různých podobách jakoby nemělo konce.
A DOST. Moje zcela zbytečná internetová mise končí pocitem vyčerpání, marnosti a bezmocnosti. Pohybuju se po spirále písečného víru v poušti katastrof, nic nevidím, pálí mě oči, mám sucho v ústech a cítím svůj zrychlený tep. Strávila jsem dobrovolně dvě hodiny v informačním pekle.
Ale když jsem tam uměla vstoupit, tak můžu i ven. Zavírám prohlížeč a pak jen tupě zírám do tmy. Závidím neandrtálcům, že se mohli večer dívat dlouze do ohně a debatovat pouze o neštěstí, které se událo nejvýše do vzdálenosti deseti kilometrů od jejich jeskyně. Jenže já mám přece svobodu si vybrat. Nemusím pořád dokola a marně hledat naději ve slovech, která mě ji nepřinášejí. Zkusím se soustředit na úplně malé věci. Abych měla vždycky krmítka plná slunečnicových semínek, abych ráno vnímala jinovatku na přemrzlé trávě, abych se vyladila do rytmu nového dne a hledala naději jinak a jinde. Třeba v moudrosti dravce sedícího na staré jabloni u silnice, v kočičí důvěře, že zítra budou zase plné misky, anebo v písničce Vládi Merty o tom, že pravda je omamná květina, slabé nezabije a silné nezahojí…