Chtěla bych psát o tom, jak se všechno v lepší obrací, když už ne přímo v dobré. Ale nějak na to nedohlídnu. Na svém kontu mám opět několik hodin internetové prokrastinace, jejímž výsledkem je fakt, že vím, jak to bylo doopravdy s Boženou Němcovou a taky s Kalouskem. Jsem neskutečně unavená z šílené snahy navázat kontakt se studenty, kteří si vypínají mikrofon, tvrdí přes mikrofon, že jim mikrofon nefunguje, tvrdí, že nemají kamery, nemůžou najít učebnici, sešit, časopis a kdovícoještě, a přitom stíhají neustále měnit avátary, abych fakt nevěděla kdo je kdo… Nedávno na mě na závěr hodiny zírala přes celou obrazovku Akita Inu.
Kočkám došlo krmení (zase), a tak jsem objednala speciální granule působící pozitivně na zažívání. Jedna z mých geriatrických koček od té doby zvrací a zvrací. Mám chuť se jí zabít. Ostatně tahle chuť zesílila i poté, co jsem se snažila nastrkat do auta krabici s klecí pro králíka. Musela jsem ji totiž zavést na poštu a odeslat zpět dodavateli, když nás paní Králíková opustila dříve než jsem ji stačila rozbalit. Muselo to vypadat, že se snažím fušovat do řemesla Mistru Beanovi. Krabice se na předním sedadle vzpříčila tak, že vůbec nebylo vidět, co se děje vzadu, ani fyzicky, ani přes zrcátko. Vytáhla jsem tedy přepravku pro psa a nastrkala krabici dozadu. Zase žádný výhled. Dojela jsem takhle o pár kilometrů dál a na parkovišti jsem krabici přemístila po třetí. Hurá, bylo vidět…
Tím moje trápení neskončilo. Na poště, kam jsem se málem kvůli nedostatečnému profilu dveří nedostala (asi nikdo při projekčních pracích nepočítal s rozměrem králičí klece), jsem zjistila, že jsem si v autě zapomněla dopisy na poslání. Statečně jsem krabici opustila a šla znovu do auta. Nikdo ji z pochopitelných důvodů neukradl. Úřednice za přepážkou se mě ptala, co to proboha je a zda jsem to nemohla zabalit do něčeho menšího. No nemohla, říkám, je to originální balení, klec pro králíka, kterou nepotřebuji, protože králík umřel. Úřednice mě začala utěšovat a prosila mě, abych neplakala, což mělo pochopitelně opačný účinek.
Tento týden pořád něco peru, abych zničila budoucí blechy. Teď se v pračce zrovna melou plyšáci. Doufám, že z toho procesu vyjdou stejní, jako byli předtím, myslím barevně, tvarově a velikostně. Jen si nejsem jistá, zda se blechy nezačnou stěhovat z těch dosud nevypraných věcí do těch už vypraných a dostaneme se tak do nikdy nekončícího kruhu. Nebudu panikařit a vyčkám. V mezičase můžu vyrobit přírodní repelenty, co by neměly škodit nikomu jinému, než blechám. Jen králíčka asi za měsíc znovu pošplíchám pro sichr Arpalitem.
Ale jsou tady i dobré obsahy. Koník bude za chvilku zdravý. Taky jsem absolvovala workshop (dneska je všechno totiž workshop) na téma, jak začít děti učit angličtinu. A nadchlo mě to. A přihlásila jsem se na další workshop (dneska je všechno totiž workshop), jak nepsat recenzi. A vytahala jsem z knihovny pár úžasných knížek, o kterých jsem kdysi chtěla recenzi napsat, ale nenapsala. A došla k názoru, že nebudu pokračovat v online hodinách v jazykové škole, protože mám všeho online tak trošku plný zuby.
Těším se čím dál tím víc do divadla, do kina Art na čočkový humus, APu a film náročného filmového diváka. Těším se na posezení v internetové kavárně a psaní blogu. Těším se do Prahy za svými literárními sestrami. A taky do HALLE, což je moje srdeční záležitost od doby knižního veletrhu v Lipsku, což bylo tak někdy v minulém století. A do jógy v sítích se těším, nikdy jsem tam nebyla a cítím, že tohle budu po tomhle období temna určitě naléhavě potřebovat. Zavěsit se, protahovat, houpat a snít.
No a všechno tohle těšení si naskládám do proutěného košíku s nadějí, že mi nezapadá prachem, nebo si z něj neudělají kočky pelech. Pozoruji opuštěného Hopíka, jak leží v kleci a zvyká si, že je v naší domácnosti jediným králíkem. Snažím se krmit kočku každou hodinu, aby zase nezvracela. Listuju si v těch úžasných knížkách, co o nich chci napsat. A každý večer pak při četbě na pokračování usínám s Milencem lady Chatterleyové…