Týden skoro pryč. Jednotlivé dny za sebou nezanechaly téměř žádné vzpomínky. Anebo ty vzpomínky byly tak mělké, že stačilo, aby jen trochu zafoukal vítr, a ony zmizely. Jedinou výjimkou byl a stále je Milenec lady Chatterleyové. Jenže jak poslouchám díl za dílem a blížím se ke konci, začínám se bát. Po celou dobu tuším, že milence zřejmě dobrý konec nečeká, protože takový příběh snad ani dobře dopadnout nemůže, ale přesto si hýčkám gram naděje, že třeba z té lásky něco nezničitelného zůstane. Už mi chybí jen tři části. Včera jsem poprvé vynechala, protože ten strach ze špatného konce převážil touhu dozvědět se, jak poplyne děj dál.
Z šedi jednotvárných dnů mě vysvobodilo až páteční ráno, které se tvářilo přesvědčivě zimně. Dopoledne jsem zasvětila sledování stop v čerstvě napadaném sněhu. Moje tříletá asistentka nejprve trvala na tom, že si sebou bezpodmínečně musíme vzít knihu Stopy zvířat v životní velikosti, ale nakonec jsem jí to vymluvila. Začal totiž znovu padat sníh a ztěžklé vločky by zvědavě ulpívaly na stránkách knížky a jejich úpěnlivá snaha stát se její součástí by způsobila jejich nevratné poškození. Myslím stránek i vloček.
Pro jistotu nás doprovázela šeltie, to kdybychom nemohly najít žádné stopy… K tomu však naštěstí nedošlo. Hned za domem se do panenského sněhu obtiskly kočičí tlapky společně s hlubšími a většími, které patřily našim vlčím fenkám. Koňských kopyt bylo také dost. Z důvodu větší rozmanitosti jsme pustily i kozy, které kromě jemné kresby kopýtek dodaly i černé bobky, co na bílém podkladu vypadaly jako malé černé korálky. Po pastvě zřejmě přeběhl zajíc a letmo ozdobil sněhovou pokrývku uspěchanými skoky.
Při pohledu na malou holčičku poskakující mezi vločkami nakazila i mě její ničím nezkalená radost z toho bílého nadělení. Jak nepřemýšlí, že se to zítra zase rozpustí a všude bude zase bahno. Jak pravděpodobně později začne mrznout a ta odpudivá břečka ztuhne. Jak bude kluzko a nevlídno a kdoví, kdy to definitivně roztaje a uschne. A přitom si říkám, že tohle všechno jsem uměla taky a v jakési chvíli se mi tahle schopnost tady a teď kamsi zatoulala, nebo úplně vytratila.
Téměř celý týden vedu nerovný boj s briketami. Potřebovala bych dřevo, ale jako obvykle mám v létě tolik jiných věcí na práci, že zásobování každoročně podcením. Jsem tím výjimečná, protože všichni obyvatelé „mojí“ vesnice i těch okolních žijí od jara do podzimu přípravou dřeva na zimu. Jejich domy jsou obložené zásobami na několik let, přesto ale neustávají a téměř obsesivně tahají z lesa osekané kmeny a řežou a řežou a řežou. Jako blázni. Jenže bláznům je teď na rozdíl ode mě teplo a nepodnikají každý měsíc potupný výlet do obchodu s briketami a palivovým dřevem, dřevem, co stejně v lednu a únoru není na skladě.
Minulé brikety při použití ekologického podpalovače okamžitě vzplály a vydávaly teplo tak vydatné, že jsem měla chuť chodit v plavkách. Jejich rezistentní sestry, kterými se pokouším topit teď, nejdou téměř rozpůlit a někdy trvá skoro hodinu, než je přesvědčím, aby začaly dělat svou práci. Jsem zoufalá. Náklady na vytápění jedné místnosti o 20 metrech čtverečních jsou stejné, jako kdybych vytápěla asi tak pětkrát větší loftový byt. Ale tento rok se už určitě polepším. Místo čtení, psaní, zírání do korun stromů a toulání s koněm a psem se ponořím do lesů se svou akumulační pilkou a budu pilně řezat a řezat a řezat. Tedy ne kmeny stromů, ale větve tak do průměru deseti centimetrů. Ty pak pečlivě uskladním, aby na ně nepršelo, ale aby byly přesto na vzduchu a v zimě je budu kombinovat s briketami, co si také nakoupím do zásoby včas. A konečně, konečně, zažiju ve svém vesnickém životě první nudnou topnou sezónu…
Mám doposloucháno. Z nedočkavosti jsem nakonec sjela dva poslední díly najednou. Tak jsem už fakt dočista na konci? Dokonce jsem sáhla do poličky, našla knihu a listovala překotně na poslední stánky, abych zjistila, že se rozhlasová a knižní verze sobě nečekaně podobají jako vejce vejci. Pomalu se smiřuju se skutečností, že mi ten příběh bude chybět, ostatně stejně jako ty stovky příběhů, co mě potkaly předtím.
Ale v té ztrátě nacházím i nějakou útěchu. Přece jen se všechno nevytratilo. Tu dětskou schopnost beze zbytku se zamilovat do příběhu, nechat se jím unášet a měnit, tu schopnost jsem neztratila a přeju si z celého srdce, aby to tak zůstalo napořád.
LAWRENCE, D. H. Milenec lady Chatterleyové. Přeložil Petra MARTÍNKOVÁ. Praha: Odeon, 2014. Knihovna klasiků (Odeon). ISBN 978-80-207-1548-7.
HECKER, Frank. Stopy zvířat v životní velikosti. Přeložil Michaela ŠIMKOVÁ. Praha: Grada, 2019. ISBN 978-80-271-2191-5.