Co týden dal a vzal je docela solidní klišé. Nicméně na jeho konci jsem téměř pokaždé v červených číslech. Tentokrát mně sebral pekařské sebevědomí. Zdálo se mi, že chleba nemá příliš vypečenou kůrku, tak jsem ho nechala v troubě o deset minut déle. Protože su přece profesionálka. Teprve jednoznačný zápach spáleniny začal signalizovat, že se něco nedobrého děje. A taky že jo. Při otevření trouby mě přivítala černá krusta. Kvásková dobrota se změnila na nepoživatelné na uhel opálené cosi. Nenabídnu ho ani slepicím, protože by se jim mohlo udělat špatně. Na vině je moje posedlost zvládnout několik věcí najednou. Pro tentokráte to byla snaha skloubit roli intelektuálky, kterou zajímá, jak nepsat recenze, s archetypem hospodyně.
Asi o dvě hodiny později jsem zapomněla na plotýnce čočku. Hardcore. I přes důkladné větrání mě zaplavil pocit, že žiju ve starém ohništi, nebo v iglů, kde Eskymáci zapomněli vytvořit otvor pro odtah kouře. Zima jako na Sibiři a vzduch jako v zatuchlém dole, kde se dávno netěží. Páchne všechno, oblečení, závěsy, ložní prádlo a možná i kočky. A když příbytek opustím, a pak se vrátím, zjišťuju, že se „to“ ještě nevyvětralo.
Někdy uprostřed týdne jsem ráno odjížděla do školy. Lepší počasí by jeden pohledal. Větve stromů, obalené vrstvami ledu a rozhýbané poryvy větru, vydávaly tajuplné zvuky. Podařilo se mi bez pádu dojít k brance. Bylo však třeba překonat další protivenství. Zástrčka vrátek zamrzla a stala se jejich nedílnou součástí. Vypadalo to, že nepojedu nikam. Po deseti minutách petlování něco povolilo a já byla volná. O pět minut později jsem své volnosti trpce litovala. Auto se sice pohybovalo po namrzlé vozovce požadovaným směrem, ale kladlo si podmínku, že nebudu ani brzdit, ani razantně řadit, že se prostě oddám procesu a budu se nanejvýš modlit. Přistihla jsem se, že dokonce mluvím se stromy kolem silnice a prosím je, aby vydržely, i když to mají do slova a do písmene těžké. Některé z nich se totiž nakláněly docela podezřele.
Taky jsem si koupila kachnu. Maso téměř nejím, a proto nákup kachny znamená vždy hlubokou krizi. Kupuju ji asi jednou za dva roky. I když jsem se o ni podělila, přesto bude na jídelníčku nejméně tři dny. Snažím se marně zajíst pocit nedostačivosti, pocit jako bych mlela z posledního a stejně jako Mňága, či Žďorb nevím moc konkrétně proč. Asi by bylo na čase probudit Blanické rytíře, a pokud by neměli čas všichni, čemuž by se nebylo v téhle době co divit, tak by stačilo, aby došel aspoň jeden.
Zrovna dneska by mi mohl pomoct s briketama a utěšit mě, že se na autě fakt nic neurvalo, když jsem s přetíženým zadkem přejížděla přes náš polorozpadlý mostek. Taky by mohl třeba pronést milosrdnou lež, jakože to tady fakt už vůbec nesmrdí. A když tak jen trošičku, a že to přejde. A že tady určitě nejsou žádné blechy a že se zvířata začala opět drbat jen ze zvyku. A taky by mi mohl pomoct zahnat strach z pomíjivosti poté, co se nejstarší kůň ze stáda opět pokusil spáchat sebevraždu, uklouzl na kluzkém bahně a zůstal na chvíli odevzdaně ležet pod bezvěkou třešní.
Ale jako obvykle nepřišel. Asi ještě nebude nejhůře. Znovu zadělávám na chleba, znovu vyvětrám. Za chvilku vyběhnu nahoru a dám suicidnímu valachovi mrkev a nenápadně zkontroluju, zda je v pohodě. Vyměním kozám vodu, vyvenčím krátce psa, kterého pak následně odbahním. Upeču chleba. Znovu vyvětrám. A tak pořád dokola a dokolečka s nadějí, že jednou to přece musí být lepší…