Tmavě hnědé záclony propouštějí do ložnice trochu světla. V tom ztemnělém prostoru mi je v poslední době nejlíp. Jsem světloplachá a pozitivní. Někdo si hřeje na prsou hada, já zase Olgu. Konečně našla tu pravou odpočinkovou polohu a stočená do klubíčka přivírá oči a téměř neslyšně přede. I když zakašlu, zůstává ležet, jen otevře oči a zkoumavě si mě ze vzdálenosti deseti centimetrů prohlíží. Svým terapeutickým klidem přispívá ke snížení hladiny stresu, vyčetla jsem na jakémsi kočičím webu.
Měla jsem ji vzít sebou na testy, kde by se mi její klid hodil. Něco se mi tam přepnulo v hlavě a nechápala jsem vůbec zdravotnické povely, třeba jako vysmrkejte se směrem ke dveřím. Chvilku nevím, kde jsou dveře a taky přemýšlím, proč mám smrkat. Další instrukce mě uvede ještě do větších rozpaků. Vypláchněte jazyk. Cože? Jak? Nejsem přece u zubaře, nebo? Přejíždím jazykem po zubech, když slyším znovu. Vypláchněte jazyk. Muž ve skafandru připomínající nějakého bezejmenného hrdinu z katastrofických filmů, se dívá tázavě. Najednou mi to dojde a vypláznu na něj jazyk. YES. To bylo ono. Následně ho málem pozvracím, protože mám vyvinutý dávivý reflex. Za tři minuty je však hotovo a moje otestované já může opustit kontejner.
Odpoledne obdržím e-mail. Nedočkavě čtu, protože předpokládám, že očekávaná informace bude mezi prvními řádky. Prožívám stejné napětí, jako bych zase čekala na výsledek přijímacích zkoušek. Prokoušu se jednostránkovým textem plným všeobecností, abych až v poslední větě narazila na poznámku, že výsledek najdu v příloze. Stejně víceméně tuším, co tam bude…
Perličky na dně
První polovina týdne byla akční trochu jinak. Přibyly k nám perličky. Přijely zdaleka, až odkudsi od Svitav. Jsou šedé a kropenaté a bílé, jejich holé hlavy připomínají plazy, ze kterých zřejmě vzešly. Jejich příchod má vědecké odůvodnění. Svým skřehotavým projevem by měly přimět krysy, co si založily kolonii v blízkosti kurníku, k hromadnému odchodu. Po vyskladnění perliček se urazily slepice a šly bydlet za ovcemi. Perličky zase usoudily, že nejlepší je usnout na stromech a na prknech venkovní ohrady a otestovat tak bystrost místních lišek.
Snažím se je pochytat a odnést tam, kam patří. Polykám zvířený prach, nevím ani jak, ale jedna mě škrábne pařátem do tváře, jiná vylétne nahoru na kurník a odmítá odtud odejít. Zkouším ji popostrčit násadou od vidlí, ale místo toho, aby se snesla elegantně na zem (vždyť má přece křídla), padá jako šutr. A tohle pokračuje v různých obměnách několik večerů. Průběžně si stěžuju dceři, že perličky zase masakr, opět to nestihly, seděly na schůdcích, dovnitř nevlezly, honila jsem je, jednu chytla za stehno, druhá se vysmekla a přistála mi na hlavě, tu jsem pak přidržovala za nohu…
Třetí den to vypadá o trochu líp. Jedna se ustájila sama, dvě pospávají před vchodem a jdou posunout dovnitř a poslední (trůnící opět nahoře) vykazuje taktéž známky ospalosti a tudíž i manipulovatelnosti a při přenosu mě křídly vyliská jen trošku. Kontrolu nad opeřenci pak musím stejně odevzdat, protože mi začíná být nedobře. Poslední zpráva je, že konečně přirozeným způsobem dospěly k názoru, že se spí v kurníku a ne na větvích, na schůdcích, popřípadě na střeše příbytku.
Nedělám nic. Neplánuju nic. A proto ani nemusím sama se sebou účtovat, zda mám splněno, jak bývá mým nemilým zvykem. Spím. Čtu kulturní recenze a vyzbrojena jejich doporučením sjíždím Netflix. Poslouchám četbu na pokračování. Výsledkem je směsice kulturních zážitků, kterou bych si za normálních okolností asi nenamíchala. Autobiografie Bruce Springsteena. Dokument z posledního dne těžby v dole PASKOV. Shakespearovské téma The King v novém hávu. Burianosaurus Augustai. Asi deset nejrůznějších filmových recenzí, z nichž vyplývá, že téměř každý snímek obsahuje něco fluidního. Vznáším se v jakémsi bezčasí a přes všechna vnitřní i venkovní omezení jakobych byla svobodnější.
Jedna kamarádka nakoupila, druhá nabídla, že mi něco dobrého uvaří a přiveze. A mě to naplnilo takovou tichou radostí. Sice nevím, co to bude, kdy to bude, ale cítím se, jako bych pod stromečkem našla zapomenutý dárek a celá natěšená strhávám jednotlivé vrstvy hedvábného papíru, abych zjistila, co skrývá. A více než kdy jindy si uvědomím, že mám kolem sebe jemnou síť utkanou ze spolehlivých vztahů. Síť, která neomotává, nedusí, ale propouští a chrání. Chrání před zbytečnými zprávami a z nich plynoucími strachy a před nepokojnými lidmi, kterým se nedostává dobré vůle…