Týden 1…

Novoroční předsevzetí se pokaždé rozkutálí jako přetržené korále princezničky na bále. Bylo tu, není tu. Tak třeba to letos konečně bude jinak. Do demotivačního kalendáře píšu na tento týden do tudú seznamu, že nebudu žrát jako drvoštěp, že začnu konečně pracovat na překladu knihy, kterou jsem více než po roce snažení konečně udala v malém, ale profilově hodně zajímavém nakladatelství a konečně třetím bodem se stává závazek, že budu pravidelně, každý týden psát blog.

Bolest hlavy, moje věrná a spolehlivá společnice, dnes bez prášků, či jiné terapie ustala jako když utne. A došlo k tomu takhle. Vydala jsem se na vyjížďku přes silnici, což je stejné, jako vyrazit na nějakou dlouhou, nebezpečnou a dobrodružnou expedici do neznáma. Nebezpečí tkví především v tom, že pokud bych spadla z koně, tak by mohl společně s šeltií běžet zpátky domů a tudíž i přes silnici. A co kdyby jelo auto? Jenže letecký den jsme s Wildou měli asi tak před čtyřmi roky, takže jsem tuto možnost zcela vyloučila.

Na loukách bylo překrásně. Sluneční paprsky se odrážely od sněhové pokrývky, při klusu a cvalu létaly z kopyt nášlapky, spodní vrstva mrazem trochu ztuhla, jeli jsme si beze spěchu a na pohodu. Stromy u kraje lesa skláněly hlavy pod tíhou mokrého sněhu a z vrcholu kopce se naše vesnice tvářila, jakoby vypadla z nějaké ladovské pohlednice. Jenže při cestě domů na volné otěži na nás v lese číhalo nějaké neviditelné strašidlo a kopytník, který se v případě ohrožení snaží spasit útěkem, uskočil do boku. Neměla jsem šanci posbírat otěž a drezúrní rovnováha byla jakbysmet fuč. Přistála jsem na boku v rozbředlém sněhu  zůstala chvilku nehybně ležet. Nastalo ticho. Pomalu jsem se přetočila na znak a pozorovala oblohu. Kousek ode mě stál zaražený kůň s údivem v očích. Pes projevil větší empatii a šel mě olízat obličej. Takže katastrofický scénář se nenaplnil.  Zvířata nikam neodešla, naopak věrně čekala, až začnu zase fungovat.

A to byl ten okamžik, kdy mě přestala bolet hlava. Možná i proto, že mě začala bolet naražená ruka, klíční kost a bok. Zvláštní je, že k tomu pádu došlo ve chvíli, kdy jsem byla úplně uvolněná, kdy jsem přestala přemýšlet nad tím, že bych se fakt už měla podívat na účet a že bych si rozhodně neměla kupovat žádné oblečení, když stejně nikam nechodím, prostě se ve mně rozestřel klid meditujícího buddhistického mnicha podbarvený zvuky modlitebních mlýnků. A přesně v tom okamžiku mě můj zenový mistr vyhodil ze sedla. Pravdou je, že na zemi přestalo být moje vnímání takové esoterické a přistálo v realitě.

V současné chvíli bolest různě mění místo výskytu a intenzitu a obávám se, že to zítra bude ještě horší. Donést domů nákupní tašku byl výkon zasluhující medaili, nebo alespoň nějaký řád. Večer přišla na návštěvu vnučka a zajímala se o můj zdravotní stav a zda mě to nebolí. Ovšemže to bolí. Bolí to jako čert. Naštěstí si chtěla hrát v posteli na miminka. Sama bych nic lepšího nevymyslela. Mohla jsem ležet a počítat si kosti. Při hře si ale všimla, že mám v posteli Flopa, kterého mně asi před týdnem půjčila, a chtěla ho nazpátek. Prožívá nyní takové zachcivé období, což chápu, někdy ho prožívám taktéž. Že mi ho prý zítra zase půjčí. Achmůjbože neber mi ho prosím.

Flop pro mě představuje symbol nikdy nekončící a obětavé péče. V příbězích o králíčkovi Bingovi najdeme takových postav víc. Na rozdíl od BInga a jeho kamarádů jsou děsně malí a pletení., ale neskutečně zdatní. Pořád ta přerostlá zvířátka obsluhují, vzdělávají je, jsou plni pochopení a lásky. Každý potřebuje svého Flopa myslím. Zvláště když se všechno nedaří. Jenže já ho budu muset brzo vrátit. Co si jen počnu? Nechci si kupovat žádnou čínskou pseudofigurku.

V dřevníku mám v pytli vypranou ovčí vlnu. Když jsem ji čistila, ruce mně voněly lanolínem a byly téměř hebké. Co kdybych si vyrobila vlastního Flopa? Hladce a obrace přece plést umím a konstrukčně by to nemuselo být až tak těžké. Byl by pro mě něco jako ztracený Micáček z dětství. A ve chvílích, kdy mě svět semele, kdy všechno bolí a kolem se beznadějně stmívá, bych se mohla spolehnout na jeho hebkost, oddanost a schopnost vyprávět příběhy s dobrými konci. Slibuju, že budu dobrá posluchačka. Zítra jdu najít vlnu a vhodné jehlice…