Dívám se na starou pohlednici, stojí tam ve třech řadách, v roztodivných kostýmech a zjevně s dobrou náladou. Hloupé je, že já ve vlastních problémech žádné možnosti nerozpoznávám. Přála bych si to změnit…
Prohlížím si postavy pozorněji. Vypadá to, že předpokladem úspěchu je mít něco na hlavě, zřejmě kvůli naději, že máme pod čepicí. Že bych zakoupila klobouk? Raději bych věděla, co se děje pod ním, protože tam u mě panuje velký nepořádek, přesněji řečeno chaozzzz. Nevyžádané myšlenky stojí ve frontě, předbíhají se a hádají, která přijde na řadu. Přicházejí si, jak se jim to hodí a nikdy se neptají, zda je to vhod. Roztahují se, a pokud se jim začnu věnovat, mají vyhráno a rozjedou nekonečný kolotoč usuzování, obviňování a jiných nepěkných technik.
Představuji si je jako papírové lodičky, takové, co kdysi dávno skládaly děti ze starých novin. Lodičky popsané texty, co už dávno nejsou pravda, a třeba ani nikdy pravdou nebyly. Jsou bez lodivoda a vítr do plachet jim vyrábí strachy, pochybnosti a beznaděj. V takových podmínkách se jim daří nejlépe, plavou si sem a tam, dovedně křižují a houpou se na vlnách rozbouřené mysli. Někdy se ale chovají jako přívalová vlna, obklopí mě nepropustnou vodní tříští a zatemní ducha. A když nastane náhle odliv, ležím pak na břiše na pláži, ve vlasech chaluhy, mezi zuby písek, bezmocná a zesláblá.
Co kdybych si vytvořila svou pohlednici? Pohlednici, kam by se ve třech řadách seskupily moje Stíny. Jak by asi vypadali Démoni, kdybych je do něčeho navlíkla. Žárlivost by mohla jít třeba za Kašpárka, protože je směšná, sedmihlavá saň Nedostačivosti by ani žádný převlek nepotřebovala, Vztek si mohl obléknout smoking, aby vynikla jeho bledost a démon Usuzování třeba pytel přes hlavu, protože na toho nejsem schopna se ani podívat. Podezíravost a Nedůvěra za jednovaječná dvojčata v námořnických oblečcích by vypadala roztomile a Zklamání by mohlo mít kostým Ledové královny. To by byl soubor k pohledání! Jenže postavy na černobílé pohlednici se dívají do objektivu přátelsky, usmívají se a vypadá to, že se dobře baví. Moje vzbuzují strach a odpor. Tady bude něco špatně. Zkusím začít znovu a jinak. Pozdravím je a poprosím, aby si svoje převleky vybrali sami, podle toho, co jim bude slušet a v čem se budou dobře cítit. Pozvu je ke stolu, předložím jim nejlepší jídla a do broušených sklenic naliji Sauvignon Blanc z Cloudy bay. Budeme si povídat a bavit se. Poznáme se a spřátelíme. A pak se s nimi vyfotím…
A kdykoliv přijdou později na návštěvu, najdou otevřené dveře a prostřený stůl. Ať se mi to líbí nebo ne, tak ke mně patří, jsou nedílnou části mého bytí, které bych nejraději neměla, ale… Když se spřátelíme, tak budu mít také své převlečené možnosti. Co si s nimi počnu je jedno veliké tajemství. Pokud by přišly pochybnosti, zda mají taková přátelství smysl, podívám se na starou pohlednici, jak tam stojí ve třech řadách, v roztodivných kostýmech a zjevně s dobrou náladou. A aniž o tom budu vědět, začnu se stejně jako oni mimoděk usmívat…
30.12.2017 v 21:38
Při hledání právě té zmíněné pohlednice jsem našla tuto tvoji úvahu. 🙂
Jako vždy moc pěkně napsané.