Opakovala si pořád dokola a soustředila se jen na metr čtvereční před sebou. Posranej, posranej výběh, znělo jí přitom souběžně jako nevyžádaná mantra s mnohem větším potenciálem, než by chtěla. Sbírala pečlivě, v tomhle byla bezkonkurenčně dobrá, jen věděla, že dokonalostí ve sběru kobylinců svůj profil na LinkedIn bohužel nevylepší. Omylem popadla vidle s chybějícím zubem a za chvilku téměř šílela vztekem, protože si přidávala práci navíc. Koně se srocovali kolem krmelců, kde bylo ještě seno, a vědomě znečišťovali vyčištěné plochy. Nejhorší byl ale okamžik, kdy naplnila kolečka, přesněji řečeno stavební kolečka, takže s nimi vypadala jako by si je vypůjčila z Hobitína, a snažila se zdolat vysokou horu z hnoje, která se nastřádala pod starou jabloní. Stará jabloň o tom nevěděla, protože všeho moc škodí a záplava živin způsobila téměř před dvěma lety její smrt. Teď se tam tyčila bezlistá a beznadějná v čekání na drvoštěpa. Dobývání vrcholu probíhalo ve více fázích. V okamžiku, kdy kolečko sjelo z prkna a zapíchlo se uprostřed cesty, bylo vymalováno. Hloupé bylo, že její tělo dle zákonů setrvačnosti pokračovalo bez varování daným směrem dál. A i v případě, že dorazila na vrchol, jí někdy došly síly, a ona nebyla schopna je vysypat. Oprášila sbírku oblíbených vulgarismů, a dokonce ji i rozšířila. Nestyděla se, slyšely ji nanejvýš srny, koně a vrabci se sýkorkami. A na druhý den tam na ni čekala hovna věrně znova.
Někdy odcházela a měla od nich zašpiněné boty, kabát, rukavice a dokonce i čepici, to když si ji spravovala kontaminovanými rukavicemi. Namlouvala si, že prochází procesem růstu, že úklidem venkovních sraček provádí sanitaci těch vnitřních. Bla, bla, bla… Žádné osvícení se nekonalo. Naopak, v mysli začal panovat ještě větší zmatek. Tolik by se jí líbilo, kdyby byly věci buď takové nebo makové. Dobře nebo špatně, černá nebo bílá, ano nebo ne. Hovna samotná však učila zcela jiné filozofii. Každý den se tvářila jinak, někdy byla rozpadlá, jindy konzistentní, potom zase namrzlá až zmrzlá, mazlavá, tekutá, tvářící se jako bláto, smradlavá a bez zápachu. Vyučovala o světě, kde dobře nebo špatně rozhodně neplatí, vysmívala se jednoznačnosti a tančila pořád podle jiných not. Učila, že platí jak i tak, že je dobré se nesrovnávat, že všechno má svůj čas, ale hlavně velmi často opakovala, že nic není fakt na furt.
Sbírala je celé dlouhé hodiny a dny a přemýšlela přitom nad minulostí, dělala si pořádky, vyvážela ten věčný sajrajt společně s hnojem na skládku k ostatním nepřijatelným obsahům. Jenže jednoho dne se taky zapíchla na místě a umazaná, znechucená a unavená přestala sama sebe s celou tou usilovnou snahou o osobnostní růst bavit. A najednou se věci začaly dít samy od sebe a nastal vymodlený klid. Dveře od minulosti se náhle zaklaply, na obzoru byly vidět siluety koní se skloněnými hlavami, jak spásají novou trávu. A když se prostřídal podzim se zimou a za jarem přispěchalo nedočkavé léto, nastaly krásné dny, kdy nebylo téměř co sbírat. Koně upřednostnili pastvu a dole čekalo jen pár zapomenutých hromádek. Jen když se společně vydali na cestu k napáječce u východu z výběhu, zanechal tam každý svou značku, abychom nezapomněli, že přestože nic není na furt, hovna jsou věčná…