Kde se vzalo, tu se vzalo. Domluvilo ptákům, aby začali křičet v jiných tóninách, koním, aby přelínali a Kocourovi, aby se po několika měsících pobytu u rozžhavených kamen dožadoval pobytu venku. A pak už šlo všechno samo. Slepice se rozběhly po pozemku, přelítly plot a zřídily si přechodné místo pobytu na hnoji. Šeltie, která křičí obvykle tehdy, když jde někdo kolem domu, začala honit a vyštěkávat hmyz. Ze sněhu na polích zbyly jen zbytky. Venku to teď buď klouže na ledu, nebo na bahně, pod kterým je led, a když pod bahnem žádný led není, boří se to beztak. Koně vypadají, jakoby prodělali pobyt v bahenních lázních. Hnědák, palomino, nebo bělka, všechno vypadá, jakoby to vypadlo ze stejné matky. Pes musí každý večer do vany. V krajině převládá hnědá, místy okrová a všechno, co se schovávalo pod bílou přikrývkou, je najednou vidět.
Ale dějí se i jiné věci. Přestala jsem závidět medvědům a jiným zvířatům, co mají v programu hibernovat a tudíž mohou prospat celé měsíce. Proč? Protože mají utrum. Vstávat a cvičit! Vylezla jsem ven a rozhlídla se kolem jinýma očima. Je přenádherně. Lituji pouze toho, že ten blbý sníh neslezl už před týdnem, protože bych rozhodně nenarazila do palety, co byla podle zapadaná kousek od auta, a tudíž bych si nerozbila přední nárazník, podběh a nádobku ostřikovače.
Snažím se uklízet. Na povrchu i uvnitř. Se stejným výsledkem. Snaha není nikde vidět. Čistím neúnavně koně. Zametám dvůr. Zjišťuji, co vymrzlo. Aha, kromě levandulí všechno. Okrasná tráva, co měla zůstat přes zimu zelená, je zvadlá. Naivně počkám měsíc, zda se nezazelená. Vyjednávám s venkovním ptactvem, zda je nutné ještě krmit. Sýkorky mě svými každodenními nálety přesvědčují, že ano, je nutné krmit a to celoročně. Můžu si odečíst náklady na slunečnici z daní?
Na dvoře se zbytky trávy hlásí o svá práva. Mezi nimi zanechaly stopy venčící se feny. Jak vystihnout ten správný okamžik, tu správnou konzistenci, kdy se exkrement nerozpadne, nezapáchá a přitom není zmrzlý na kost? Naučila jsem se mít při jejich sběru zavřenou pusu, protože… Mám soustavu nástrojů, lopatku a zvláštní druh hrábí. Rozdělila jsem si dvorek do několika zón a každý den se věnuji pouze jedné. Drobnými krůčky.
Měla bych se pustit do úklidu ptačích budek. Pokaždé mám strach, že z nich na mě něco vypadne. Ptačí mrtvolka, nebo vajíčko. Nejhorší bude hnízdo zavěšené přímo pod střechou. Takový dlouhý žebřík ani nemám. V létě v něm umřely malé vlaštovky, takže existence mrtvolek je stoprocentní. Mám ho vybrat a vydesinfikovat, říkali v záchranné stanici. Pořád ale nevím, jak tam vylezu, staré žebříky, co byly v ceně nemovitosti, vykazují známky nedostačivosti. Jaké? Některé příčle chybí a některé vypadají, že mých téměř 70 kilo nevydrží. Nevím si rady. Když hnizdo nevyčistím, vlaštovky se tam neusídlí. Možná, když vylezu na půdu a vytáhnu část izolace, budu moct zasáhnout shora. Dost možná, že část izolace vytáhly kuny. Ne, že by mi chtěly usnadnit práci, ale vytahování izolace a její rozbor je prostě baví. Uvědomím si, že jsem je už dlouho neslyšela. Jsou nejméně dvě. Nejraději se honí večer. Náš vztah je velmi intenzivní. Myslím, že bydlí přímo nad stropem ložnice. Někdy mám pocit, že se mezi trámy objeví roztomilá kuní hlavička. Rušička je neruší. Psi a kočky je nechávají v klidu. Získaly dojem, že půda je jejich výsostné územní a všechny ostatní tam velkoryse trpí. Jsem trochu starostná, kam se poděly. Zvykla jsem si na ně.
A až budu mít trochu hotovo, sednu si na dvorek a začnu s Jarem vyjednávat. Aby posečkalo, aby mi bzučením hmyzu, zvukem rozbahněných potůčků a švitořením ptactva slíbilo, že je věčné, aby mi jen tak půjčilo naději, že se všechno zase uklidí, že to dobré, co se zasadí vzejde a to špatné se promění v kompost, a tak bude i k užitku.
Asi jsem o jaru nějak uspěchala. Ráno byl dvorek pokrytý bílou vrstvou a přes den se hádalo slunko a šedé mraky, kdo že to bude dnes na řadě…