Z ranního polospánku mě probrala tupá rána. Vstala jsem a šla k oknu, abych viděla, jak tam bezvládně ležíš. Vyběhla jsem ven jen v županu a ponožkách, rozechvělá chladem. Chtěla jsem věřit, že Tě nenajdu, že náraz nebyl fatální, že se jakoby zázrakem zvedneš ze země a odletíš. Namísto toho na mě čekalo bezvládné ptačí tělo, trocha krve a ticho. Zabalila jsem Tě do staré noční košile s nepatřičně veselým nápisem a položila do papírové krabice, kde předtím spával u kamen Kocour. Nevím, zda jsem si to namlouvala, ale jako bych cítila tlukot Tvého srdce. Možná to byl jen můj vlastní puls společně s touhu po dobrých koncích… Díval ses očima, které nevidí. V koupelně byla krabice v bezpečí. Záchranná stanice pro divoce žijící zvířata doporučila vyčkávat do večera.
A tak čekám. Chodím se dívat, jak jsi na tom. Pomalu mi dochází, že tady zřejmě nejsi, že zůstal obal a duše někam odletěla. Stejně ještě počkám. Ráno jsem kvůli Tobě zahájila ručními pracemi, to protože pouhé siluety ptáků nalepené na okně Tvému pokusu proletět na druhou stranu nezabránily. A přesto jsi sklem proletěl jinam, proletěl jsi ke smrti.
Sedím na pohovce, vedle spí Kocour. Stříhám úzké pásky igelitu a vážu je na dlouhý provázek, ten pak zavěsím nad okna. Alespoň na chvilku přesměruji smutek a bezmocnost někam úplně jinam. Do budoucnosti, o kousek blíž k životu. Za chvilku půjdu hledat hřebíčky a kladivo. Pak dovláčím starý žebřík, co se zapomenutě opírá o starou švestku a půjdu na to… Půjdu plašit budoucí smrt.
A navečer, až se vrátím domů, vyrazíme do lesa, ale Ty o tom vědět nebudeš. Vykopu mělký hrob, vystelu ho napadaným listím, to aby Tě nic netlačilo. Spočineš vedle našich dvou slepic, které jsem nemohla zahrabat po vesnickém zvyku do hnoje, protože nám dlouho a hezky sloužily… A pokaždé, když vítr zašustí s igelitovým pásky a rozhoupe je v rytmu podzimu, budu si přát, abychom byli všichni spíše o kousek blíž k životu.