Visí na šňůře vedle sebe, připomínají vlaštovky na drátě plánující odlet do teplých krajů… Uši v pozoru připevněné kolíky, perforovanou tkaninou se prohání vítr. Sejmuté masky. Noc tráví v přepravce u boxů a ráno nastoupí opět do služby.
Jak bych byla ráda, kdyby každá z nich uměla vyprávět. Alespoň v době nasazování. Mnohé vypadají podobně, ale každá z nich patří jedinému majiteli. Snažím se postupovat vylučovací metodou, ale když v závěru nasadím poslední masku vysloužilé dostihové Klisně, a ta se v ní celá ztratí včetně čumáku, pochopím, že je něco špatně. Začínám znovu a od začátku. Vizuálně největší narazím Kaprovi, jenž má hlavu jako džber. Konečně hotovo! Stádo odchází spořádaně jako jeden muž na pastvu a vypadá přitom, jako by se chystalo maškarní. Večer však obdržím zpětnou vazbu, že jsem měla asi tak padesátiprocentní úspěšnost…
Wildova maska je kapitola sama pro sebe. Tuto sezónu má již třetí. Ta první byla omšelá, a protože na jaře onemocněl měsíční slepotou, koupila se mu maska jiná, kvalitnější, co nepropustí žádné škodlivé UV-paprsky. Což o to, nepropustila by, kdyby mu ji ostatní, co dosud žádné masky nenosili, nesejmuli. Životnost masky v ceně přes tisícovku činila necelý jeden den, protože koně se při sundavání nezaobírají suchými zipy a jdou na to zcela zgruntu :). Protože však zničili jenom spodní část, našila mi kamarádka horní část na ohlávku a chvíli to vypadalo jako vítězství. Přece si koně neporadí s karabinkou a jejím systémem rozepínání. Co nejde silou, jde ještě větší silou. Karabinku někdo ukousnul, takže není funkční. Potom měl Vilém masku půjčenou, kterou ztrácel i v období léta, protože se asi domluvil s Kaprem, že mu ji na vyžádání sundá. Před týdnem dostal náhodou další novou masku, poněvadž kůň, pro kterého byla původně určena, má jiný tvar hlavy, než by měl mít. Tedy ne až tak. Nový model má odlišné rozměry, a tak nevyhovuje ani hlavě cob, ani full, ale vyhovuje hlavě Wilda.
Ztrácení masek si nejvíce užívá šeltie, protože to vyvolá bezcílné poflakování se po pastvě, neboť největší úspěchy se dosahují metodou pokus omyl, při důsledném pročesávání terénu povětšinou všechno přehlédnu. Někdy podezírám dokonce srny, že pohozené kápě někam odnesly a že večer zkoušejí, jak by jim to slušelo.
Masky je třeba pravidelně prát, protože jinak neplní svůj účel a koně z toho prachu a špíny stejně slzí, jakoby je neměli. S vypranými maskami se následně během chvilky vyválejí a všechno může začít zase znovu. Pokud v létě někoho náhodou potkáme v terénu, jsem považována za trýznitele zvířat, protože prý jezdím na slepém koni. Marně vysvětluji, že přes tu síťku vidí.
Nejraději mám typy s designem zebra, ty jsou alespoň poznat na první pohled. Teď ale máme tři zebry lišící se pouze šířkou pruhů, takže zase nic… mohla bych se těšit na podzim, zimu a jaro, ale každé z těchto období má jiné nevýhody. Jen koně, ať s maskou nebo bez masky, tajemní a vyrovnaní, se praží v létě na slunci, byť mají stromy a přístřešky, na jaře a na podzim vzdorují dešti a plískanicím, byť mají stromy a přístřešky a v zimě kolektivně mrznou ve sněhových a ledových vánicích, byť mají stromy a přístřešky. Někdy to vylepší klouzáním po zamrzlých kalužích a testováním Anděla strážného a našich nervů…
S Wildou před sebou masky nenosíme už dávno. A řeč jeho těla říká asi tohle, nic moc po mě nechtěj a já budu hodný. A řeč mého těla říká, když budeš hodný, nebudu toho po tobě nic moc chtít. Klušeme pak spolu na vysušených loukách ve stylu šicí stroj, to znamená v rytmu, ve kterém se fakt vysedávat vůbec nedá, nebo cváláme na volné otěži a svět se zdá být pro tuto chvíli v pořádku…