Jdu potmě do kopce ke srubu. Světlo baterky roztřeseně osahává cestu přede mnou. Konečně jsem u brány. Chvilku zápasím s namrzlou závorou a přitom mi z náručí vyklouzne jablko. Ten zvuk, když kov narazí na štěrk, se mi vůbec nelíbí. Sakra, sakra, sakra, fakt to hezky začíná… Nastává upřímné vítání. Epifania a Gulliver, tak se jmenují moji letošní silvestrovští společníci, jsou radostí bez sebe. Mají téměř nulová očekávání, nemusím být ani vtipná, ani sexy, ani nemusím nalévat vybraná vína a nabízet obložené mísy, stačí, že jsem prostě došla!
Odemykám a vstupuji dovnitř, kam oni dle místních pravidel nesmí, do království kocoura Pedra I. a morčete. A to všechno kvůli Silvestru, nebo spíše kvůli zvukům, které v souvislosti s ním o půlnoci nastanou. Nedá se před nimi nikam schovat, přestože žijeme téměř na samotě u lesa. Moderní zábavná pyrotechnika pronikla i sem.
Dnes jsem tady v roli zvířecí společnice už potřetí. Poprvé jsem dorazila dopoledne s docela nechutnou kočičí konzervou. Pro podávání první dávky antidepresiv však byla víc než vhodná. Nasypala jsem do ní žlutý prášek a přidala pár krizových Bachových kapek, které jsem předtím používala i sama, než mi pipetu při podávání olízal můj depresivní kocour. Stejný proces jsem zopakovala i odpoledne, víc se udělat nedalo. Pejsci byli nadšení a tančili kolem mě oslavné tance. Kocour a morče nedostali nic, morče se musí schovat do domečku a Pedro si v rozlehlém domě úkryt zajisté najde. V ostatním musí stačit moje terapeutická přítomnost.
Tak a jsme nachystaní. Usadím se na gauči a čekám ve společnosti jakéhosi ryzlinku, až to nastane… Pár minut před půlnocí vyjdu s naplněnou skleničkou na terasu a za chvilku se začnou ztichlou krajinou ozývat v různých intervalech výbuchy s občasnými záblesky ohňostrojů. Vzpomenu na koně v nedalekém výběhu a na srny, zajíce a divoká prasata. Zřejmě je strach žene po lese sem a tam, po úzkých silnicích potažených tenkou vrstvou námrazy, naštěstí v tuhle chvíli nic nejezdí. Cirkus pokračuje a jakoby neměl mít konce.
Gulli zalezl ke mě, hladím ho a utěšuju, Epi se schovala pod terasu. Mám pocit, že bych měla vlézt za ní, aby se necítila tak sama, ale světlá výška tam rozhodně není dimenzována pro lidi, a taky by mohla mít pocit, že jí lezu do soukromí, a taky kdoví, na co všechno bych tam mohla narazit. Pak se ale začne bát tolik, že skrýš opustí a schová mi hlavu do klína. Sedím na namrzlé terase, víno dávno došlo, z jedné strany obložená fenou, na druhé straně se Gulli, kterému otrnulo, baví tím, že tahá za podšívku a snaží se mi sežrat kabát. Potom se vytratí do tmy, ale v tlamě mu něco svítí… Aha, vytáhl mi z kapsy mobil a snaží se prozkoumat jeho software. Po chvilkové potyčce vítězím a telefon mu odeberu. Fena se mi chvěje v náručí a zrychleně dýchá. Znovu vzpomenu na srny. V 0:45 je nevyžádané představení u konce. Ztuhle se zvedám a skoro nerada opouštím oddanou huňatost. Pomalu odcházím, a když se ohlédnu, dva páry ovčáckých očí se dívají jinak. Ten pohled má v sobě blízkost a důvěru, hřeje, i když je pod nulou, a nemusím dělat vůbec nic, budou se na mě takhle dívat pokaždé, až se zase potkáme.
A co si tedy popřát do nového roku? Aby nás neopouštěla vzájemná blízkost, důvěra a teplo…
Zdenka + Epi + Gulli + Pedro + Morča