V noci jezdím děsně nerada a děsně pomalu. Ze dvou důvodů. Ten méně významný je, nepřejet to, co už přejeté jednou bylo. Dvourozměrnému ježkovi, zajíci, či dvourozměrné kočce bude jedno, pokud ho přejedu znovu, protože víc mrtvý být nemůže. Ale mě představa, že ho ještě víc zapracuju do asfaltu, docela ničí. Ten v pořadí druhý, ale co se týče důležitosti vlastně první důvod, tkví v nepřejetí dosud nepřejetého. Ráda jezdím, když lije jako z konve, či když je víc než třicet stupňů. Všechno je totiž zalezlé a nikam nemigruje.
V dobách mého dětství jsme jezdívali na dovolenou na Šumavu. Pamatuju se, že jednou řídil dědeček. Přes cestu přecházela kachna s malýma kačenkama. Dědeček nezastavil, ani nepřibrzdil, ale pokračoval dál. Nemohla jsem potom někdy usnout. A nemohla jsem mít ráda dědečka., nebo aspoň ne tak úplně, jako předtím. O té příhodě nikdo nemluvil, podle podivné zásady, že když se o něčem nemluví, jakoby se to ani nestalo. Uběhla celá desetiletí a ten obraz přejetých malých kačenek je pořád tady. Možná i proto vnímám zostřeně každou zvířecí smrt, kterou míjím.
Co vím, mám sama na svědomí jednu kočku. Vystřelila odkudsi z boku a skočila pod auto. Ale nikde pak nebyla, prostě zmizela. Namlouvám si, že se přece jen nějak dala dohromady. V náručí mi umřel náš kocour, co ho zabilo auto hned před domem. Starý a protřelý, a přesto nedával pozor, asi něco zahlídl a šel. Pamatuju si na jednu sraženou kočku, co vypadala jako vycpaná lovecká trofej. Hlava zůstala celá, tělo placaté. Několik dní zůstávala téměř neporušená. Projíždějící museli mít pocit, že se na ně vyčítavě dívá. Jednou jsem zažila veverčí smrt v přímém přenosu. Dvě veverky si hrály a přebíhaly silnici v zatáčce, když z druhé strany přijelo auto. Ta první stihla přeběhnout, ze druhé zůstal jen chumáček zkrvavené kůže a kostí. Zastavila jsem a šla ji uklidit ze silnice pod obecní lípu. Jaký je to pocit, otočit se a zjistit, že už nic není, jak bývalo? Stejně se musela cítit i kachní matka z mé vzpomínky.
Dnešní večer proběhl díkybohu bez pocitů viny. Nepřejela jsem minimálně dvě kočky, i když jedna měla namále, protože přede mnou neúnavně kličkovala, a teprve po drahné chvíli se otočila a zmizela v tmách. Snad nepokračovala dál po silnici, ale dostala rozum a zmizela v polích, či v lese. Taky jsem nepřejela minimálně dva páry očí, co se třpytily, ale nebylo možné odvodit, kterému zvířeti by mohly patřit.
Cestu mi zkřížil i pan Ježek. No spíše se přes ni takovým pomalým pohybem převalil. Měl víc štěstí než jeho kolega o kousek dál, který zvýšil číslo ve statistice vícenásobně přejetých. Ale já jsem se mu obratně vyhnula! Následoval hlodavec, jenž byl naštěstí hbitější. Hop, hop a byl pryč. Ještě musím zmínit černou kočku, co se mihla za semaforem u mostu s uzavírkou. Nemám je ráda. Myslím černé kočky. I když mosty s uzavírkou taky ne. Pověrčivost v tom nehraje žádnou roli. Když se mihnou přes cestu, potěší mě fakt, že zmizí na druhé straně bez úhony. Nemám je ráda obzvláště v noci, protože jsou splývavé, a kdyby zavřely oči, téměř neviditelné…
Moc dobře vím, proč jezdívám domů jinou cestou než přes den. Protože na ní v noci nepotkávám srny. Srnám musím věnovat jeden celý samostatný odstavec, protože mají svoje specifika. Například srna nechodí nikdy sama. Ta první vstoupí do silnice a předstírá, že se rozhlíží. Samozřejmě, že pouze předstírá, protože kdyby se fakt rozhlížela, nemohla by přece následně skákat pod kolemjedoucí automobil. Za ní bez zábran pokračují ostatní. Většinou zastavím úplně a chvilku čekám, kolik se jich nakonec vyrojí. Teprve až přeskáčou, pokračuju dál. Nejhorší je, když není posekaná tráva a ony vyskakují jakoby z prázdna. Dalo by se říct, že se zjevují. I já se potom zjevuji, ale v tom smyslu, že mi stoupne krevní tlak a cítím se bezmocně.
Ale pracuju na sobě. Například se nesnažím kličkovat mezi můrami. Málem bych zapomněla, nejvíc mě nerví ptáci. Vylítávají na poslední chvíli z křoví, nebo se sebevražedně popelí na silnici. Ne vždy se jim podaří včas uletět. Přilepená pírka vlající občas ve větru připomínají pomíjivost. Nádražní holuby vynechám, jejich pokoušení osudu tancováním v kolejišti dávají pouze otrlé povahy.
A tak prosím, někdy v duchu, jindy nahlas se staženým okýnkem, dávejte na sebe pozor! Přitom závidím Jiříkovi ze Zlatovlásky, protože ten uměl zvířecí řeč. Ale třeba mi ta „moje“ zvířata rozumí. Nebo aspoň trochu. Vždyť máme společné přání, kéž všichni přejdeme v pořádku…