Sedím na terase a pasu kozy. Teda ony se pasou samy, ale já tady sedím, aby nevzaly roha. Protože vzít roha je pro kozy typická činnost. Když se rozhodnou změnit místo pobytu, jdou… A poněvadž žádnou zabezpečenou výsostně kozí pastvinu nemáme, pouštíme je ven nadivoko a střežíme cestu vedoucí k silnici. Za pěkného počasí příjemná aktivita, tedy spíše pasivita. Když prší, je to taktéž snadné, bo kozy nenávidí vlhko a zůstávají depresivně ve chlívku.
Po dalším školním týdnu mi připadá sezení na terase a zírání do zeleně jako jediná činnost, co by mi šla. Jako se zločinec po letech vrací na místo činu, tak jsem se já vrátila po letech na volné noze do školství. A po roce zase odcházím. Kvůli pocitu nesvobody, kvůli pochybnostem, zda má moje vynaložená energie vůbec smysl a taky kvůli pocitu, jako bych byla zpátky ve stejné škole, kterou jsem před několika desítkami let opustila.
Pozoruju své žáky ze sedmé třídy. Říkám si, jak nelehké musí být přebývat v tom každý den se měnícím těle, na cestě od chlapectví k mužství, na cestě, kde chybí hrdinové a mužské archetypy a kde je všude kolem ženská, kam oko dohlédne. Dneska byl náš první den venku, na kryté terase školní zahrady, kdy jsme si sejmuli masky, tedy roušky a já jsem zjistila, že některým začíná růst něco jako knírek. A jak jsme tak seděli, byli jsme si najednou blíž, než ve třídě, kde je pomyslná dělící čára mezi jejich světem a katedrou, kde někdo předsedá a přednáší. A kousek od nás měly dívky tělocvik a jeden z chlapců nevydržel a utekl z altánku, přískoky se pohyboval po zahradě, schovával se za dekorační pyramidy z kamení a „šmíroval“. Ostatní mu tiše, anebo i nahlas záviděli, nakonec nás všechny přemohl záchvat smíchu, a přestože jsem při cestě nazpátek do budovy nedovolila klouzání na skluzavce, rozešli jsme se v míru.
Pes si hledá blechy, přestože má na krku obojek, co je má odpuzovat, husy, co vyvedly tři housátka, šikanují slepice, co k nim přišly na návštěvu, déšť zlehka bubnuje na dřevěnou stříšku terasy, z borového lesíka se vynořila kočka a šla se schovat na půdu. Do toho všeho zpívají neviditelní ptáci písničku o mnoha tóninách, že každé jaro začíná všechno znova a znova, stejně a přesto jinak.
Večery věnuju čtení a psaní recenze na knihu, na jejíž pokračování jsem se opravdu těšila. Jenže první díl je stejně nejlepší. Ty následující dva jsou trochu jako nastavovaná kaše. A tak se mi ta recenze píše ztěžka. Připadám si, jako když jsem na základní škole musela psát obsah do čtenářského deníku. Co jsem si ale sama navařila, musím taky sama sníst.
Letos poprvé pozoruju s větším zájmem stromy. Nejvíce nedočkavé byly špendlíky, vykvetly nejdříve. Hned za nimi pak třešně a višně, následované rozvážnějšími jabloněmi a zcela nejvíce otálejí švestky. Ořechy se tváří, že všechny uschly, ale já jim nevěřím, dávají si jen trochu na čas. Nejvíce radosti přinášejí milované vrbičky, zasadila jsem jich už několik desítek. Rostou jako z vody, když u vody zasazeny jsou. Stojí vedle sebe, ztepilé a štíhlé a ve větru se jim navzájem proplétají větve. Můj nepatrný příspěvek k ozelenění planety.
Střepy prý přinášejí štěstí. Nevím, zda to platí i o střepech z keramické žáby. Nesla jsem tu čerstvě zabalenou dekoraci téměř nábožně v náručí, aby mi pak těsně u auta upadla na dlažbu. Způsobila jsem jí roztříštění zadní končetiny s fatálními následky. Na záhonku na ni čeká další invalida. Šnek, jehož zub času zbavil tykadel a nechal mu z nich trčet jen trapné kousky drátu. O příštím víkendu si udělám workshop, jehož cílem bude ty dva záhonkové tvory nějak opravit. Napadlo mě, zahladit rány nalepením drobných oblázků. Doufejme, že se k nim v průběhu procesu nepřilepím taky.
Kdybych měla tu schopnost, čarovala bych, aby už bylo tady. Léto, to, které v letech minulých čelilo tolika reklamacím, jakože je tady moc brzo, že je moc teplé a trvá příliš dlouho. Že by bylo uražené? Nevím, čím ho tak přesvědčit k návratu. Vždyť se všichni oblékáme, jako by tu už dávno bylo. Drkotáme zuby na zahrádkách, protože jsme rádi, že tam vůbec můžeme zase být. Chodíme v dešti naboso v sandálech, přestože teploměr ukazuje dvanáct stupňů. Chováme se letně. Snad nás tedy vyslyší, slituje se a bude zase tady, protože je opravdu načase. Léto, vrať se…