| Prší, prší, jen se leje, kam koníčci pojedeme… Po mnoha a mnoha letech bezmyšlenkovitého opakování jsem se až dneska podívala na tenhle text pořádně. Původně jsem si myslela, že otázka směřuje na koně, kam že to společně vyrazíme. Jenže ouha. Místo prvního pádu je zde pád sedmý, asi trochu archaický, takže kam koníčky pojedeme, což značí, že pojedeme skrze koníčky, za jejich pomoci, tedy na nich. Moje odpověď zní jednoduše. Nikam nepojedeme ani koníčky, ani na nich. Listy ztěžkly náporem vytrvalého deště a cesty se změnily v blátivé skluzavky. Kopytníci přesto tryskají výběhem sem a tam, sliding stop střídá sliding stop, občas ukousnou vršek čerstvé travičky, na chvilku znehybní, aby za okamžik šíleným tempem vyrazili pryč od pomyslného nebezpečí, anebo jen tak čistě pro radost. A já jim závidím. Závidím jim čtyři nohy, rychlost a nekonečnou radost z pohybu jen tak. A taky srst, po které provazy vod stékají jako by byla něčím naimpregnovaná. Můj obývací prostor zaplnilo mokré oblečení ze včerejška, neboť bylo naléhavě třeba zajít za kozami (ty vlhkost a déšť bytostně nesnášejí a zůstávají schovány v suchém a před větrem chráněném boxu). V hejnu slepic a perliček došlo k neočekávaným přesunům. Nyní většina opeřenců upřednostňuje miniaturní kurník, v tom velkém kralují pouze perličky a dvě slepice. Při minulých přesunech, kdy část hejna vůbec do kurníků nechtěla, jsme až pozdě zjistily důvod – invazi čmelíků a několik slepiček se odebralo na druhou stranu břehu. Bitva proti cizopasníkovi je dlouhá a lemovaná nezdary a ztrátami. Nakonec byla nominovaná křemelina a horká pára, protože čmelíkostop kontaminuje vejce a navíc si na něj prý zvykli a nic jim nedělá. Taky jsem upustila od hluboké podestýlky a povrch podlah sypu jen tenkou vrstvou pilin. Chybami se člověk učí, jen mě mrzí, že na moje pomalé edukační snahy doplácí živí tvorové tím, že už živí nejsou… Včera jsem našla doma čmeláka. Mrtvého. Vrahem byla zřejmě některá z koček. Myslím si, že to byl ten samý čmelák, co jsem ho nejméně třikrát vyháněla z chodby. Ležel schoulený vedle psího pelíšku. Jemně jsem ho nabrala na lopatku a hodila do květináče na dvorku, kde spí svůj sen pod malým jehličnanem. Zkusíme koupit čmelín a třeba se u nás nějaký ještě usadí. A přiletěly vlaštovky… babička říkávala, že přinášejí štěstí do domu. Keramickými hnízdy, co jsem jim za drahý peníz zakoupila, zhrdly, a uplácaly si svoje handmade příbytky samy. Jsem za ten deštivý víkend vděčná, protože mi umožnil zpomalit, usebrat se nad knihou a konečně ji v hodně hrubém kabátě dokončit. Chvílemi se mi přitom stávalo, že jsem se ztrácela v toku slov a stávala se jeho součástí, proud mě strhával dolů a zase nahoru, překonávali jsme spolu bahnité zátoky a užívali si volných chvilek, to když jsme se mohli vyhřívat na sluncem vyhřáté pláži z drobných oblázků. Další dny budou zasvěceny pročítání, vyměňování zpráv s autorem a a mojí úžasnou bilinguální kamarádkou, převracení stránek sem a tam a práci s textem, abych alespoň částečně vystihla Maruanův rytmus, jeho způsob vyprávění a smysl pro absurdní humor. Jistota je pohyblivý písek, tohle vím už dávno, přesto mám ale několik obsahů, na které se spoléhám. Tak třeba že se každý zadělaný kvásek promění v rozkvas, nebo že mléčné kvašení musí pokaždé proběhnout bezchybně. Jenže dneska jsem v pětilitrové sklenici s budoucím kimči objevila černé ostrůvky. Plíseň!!! Já dokážu žít v míru s pavouky, hady a nejrůznějšími hmyzáky, ale plíseň, plíseň nikdy! NIcméně kompost navštívím až zítra a následně dám nějakou technologickou přestávku, než budu s nakládáním zeleniny pokračovat. Jsem smutná. Vnučka smutní taky, protože přísadu sežraly srny (nakonec se vysvětlilo, že to byl asi slimák). Tak jsme smutné obě… Pamatuju si, jak snadný byl kdysi nákup espadrilek, těch obyčejných bot na platformě ze slámy s plátěným svrškem. Každý rok musely být nové. Ty moje musely být navíc výhradně černé. Stály rovnou stovku a nabízel je každý vietnamský stánek. Dneska projíždím na glami stovky a stovky modelů, jejichž ceny se pohybují až do tisícovek. Vybírám a vybírám, ztrácím čas a nervy, nakonec toho nechám a raději sáhnu po knize, přesycená internetovou nabídkou. Asi půjdu raději do obchodu, nebo představu perfektních bot odložím na neurčito… Ptactvo nebeské zvýšilo spotřebu slunečnicových semínek oproti zimnímu období alespoň dvojnásobně. Ráno vrchovatě naplním obě krmítka a odpoledne zejí zase prázdnotou. Opeřenci prožívají čas rodičovství, a to jednoho pořádně utahá. Ten nekonečný proces naplňuje pohár mého uspokojení až po okraj. Připadám si jako bych byla osoba spolupracující s čapkovským hlasem přírody, jako ta, která bez podmínek dává a sytí a nečeká zato nic, doopravdy nic, než jen radost z náhodného zacvrlikání… |