Přes okno upatlané od psích a kočičích tlapek pozoruju Václava, medově bílého kocoura, jak sedí asi metr od plotu a hypnotizuje elektrický ohradník. Z celkové tenze jeho těla je jednoznačně poznat, co by chtěl. No přece vyrazit do světa, vtrhnout doprostřed ptačího cvrlikání a vybrat si nějakou vhodnou oběť, protože momentálně prožívá svůj archetyp šelmy. Staré kočky svoje cíle už dávno přehodnotily a vsadily na žrádlo a odpočinek. A já se pohybuju někde uprostřed. Ovšemže v sobě nemám chutě zabijáckého predátora… Anebo ano, jen jim nedovolím, aby nekontrolovaně převzaly otěže mého prožívání. Někdy se úplně nezadaří, třeba když se nevychovaná herka snaží projít ohradníkem u vchodu do výběhu a málem mě vezme sebou. Vztek, který se přitom vyplaví na povrch, má energii štěpícího se atomu. A je téměř nemožné oddělit, co patří neposlušné mu koni a co něčemu, či někomu jinému.
Vybočila jsem ze stereotypu a místo obvyklého chleba s jogurtem upekla chleba skřítka Šalvěje. Obsahuje chia semínka, kterým se jinak říká šalvěj hispánská. Což mi zase připomnělo barmana mých snů… Výtvor sice tvarem připomíná UFO, ale chutná klasicky. Příště zkusím ubrat vody. Vedle pečení jsem i něco upletla. Na podzim. A není to ani čepice, ani šála a už vůbec to není svetr. Z pestrobarevných vln zachycených ve větvičkách stromů v království Fantazie přišel na svět irský sen. Já se tam vrátím, říkala jsem si minule, když mou minci vhozenou z jednoho mostu v Dublinu spolkla řeka Liffey… A protože se snům musí jít naproti, aby se mohly splnit, tak já půjdu… Už se vidím, jak počítám racky na ostrově kdesi v kraji Mayo, jak sbírám byliny a barvím s místní umělkyní vlny, už slyším zvuky starých tkalcovských stavů a obdivuji pestrobarevné vzory ručně tkaných koberců.
Ve výklenku na dvoře si ptáčci chtěli udělat loni hnízdo. Sebevražední ptáčci. Protože výklenek umístěný nad popelnicí představuje snadný cíl pro kočičí výpravy. Zaslepila jsem ho tedy lepenkou, která však v poryvech větru odletěla pryč. Kočka, sedící trpělivě na již zmíněné popelnici a čekající na první vlaštovku prozradila, že něco není v pořádku. Nekončící příběh, než vymyslím něco lepšího, co by otvor definitivně ucpalo.
Zvyk je prý Železná Ruda, vyplynulo z nějakého CERMAT testu při přijímačkách na střední školy. A já mám psát v angličtině esej na téma, jak se všeobecně méně čte. Jenže ty řady méně čtoucích rozšiřuju v současné chvíli taky. Jak naučit děti milovat knížky? Mluvit o důležitosti čtení, jako o možnosti rozšiřování slovní zásoby a tudíž i verbální pohotovosti? Pořádat semináře, či přednášky o slovesné kultuře a navštěvovat knihovny? A co začít úplně jinak? Třeba tím, že tu vášeň ke čtení budu rozvíjet sama za sebe. Jako včera, kdy jsem se s knížkou uchýlila za balík sena ke kozám, a pak na pískoviště. Malá lidská bytost, co se jen tak mimochodem přidala, vedle mě plácala bábovičky a já četla, četla a četla. Uzavřely jsme totiž dohodu, že já si čtu a ona nebude mluvit, ale budeme spolu. Jenže za chvilku bylo všechno trošku jinak. „Ale babičko, můžu mluvit, když budu potřebovat něco říct, jo?“ A po chvilce klidu, začala holčička zase něco povídat, ale jakoby to ani nepatřilo mě. „Co to pořád povídáš? Vždyť jsme se domlouvaly, že budeš potichu!“. „Babi, ale já si povídám s pískem, víš.“
Po cestě na louky chodíme kolem potůčku lemovaného vrbičkami. Vítr některé z nich poslal neúprosně k zemi. Mnohé z nich však zase obrůstají a zelenají se, jakoby se nic zásadního nepřihodilo, jakoby ta náhlá změna z vertikální podoby do podoby horizontální nebyla zase až tak důležitá. Protože převažující kvalitou je růst. Pokaždé, když je vidím, ve mně probouzejí víru, že i když se věci nedaří, i když nás něco místo k nebi stahuje směrem dolů, že naděje na nový začátek je téměř nezničitelná.
Při vaření pampeliškového medu došlo k menší nesrovnalosti. Nehoustl a nehoustl, tak jsem ho vařila místo dvaceti minut asi čtyři hodiny. Barvou a konzistencí připomíná jantar. Ze sklenice ho bude asi třeba dobývat nějakým miniaturním cepínem, či vrtačkou. Po vyplachování sklenic rumem mi bylo líto zbytek vylít a na místo toho jsem ho ochutila medem (těsně předtím, než ztuhl na šutr). A bylo to moc, moc dobré. Tak dobré, že jsem musela namíchat ještě jednu dávku, která obsahovala asi milion kalorií. Hubnoucí proces dostal co proto. Ale pak jsem si vzpomněla na větu, co vždycky utěší. Že ve své nedokonalosti jsme vlastně dokonalí…